Alexander Cabadaj. | foto: Vladimír Mayer, 5plus2.cz

Vyučeným malířem pokojů byl jako já i Josef Lada, říká výtvarník Cabadaj

  • 1
Vyučeného malíře pokojů Alexandera Cabadaje už 20 let úspěšně živí malování obrazů. Jeho dílo má doma třeba Lucie Bílá, uspěl i v Austrálii či Japonsku. „Stalo se mi, že jsem k jednomu zákazníkovi přišel vymalovat byt a na stěně visel můj obraz,“ říká v rozhovoru MF DNES.

Devětapadesátiletý Cabadaj se narodil ve slovenských Levicích v rodině patřící k maďarské menšině a ve svých šesti letech se přestěhoval do Ústí nad Labem. S Ústím ovšem po padesáti letech postupně přetrhává své vazby, odstěhoval se do Bechyně a nedávno prodal i svou chatu v Dolních Zálezlech.

„Jestli je Bechyně pro malíře inspirativnější než Ústí? Není! Je sice čistší, ale v Ústí je ten správný kvas. Tady potkáváte hodně zajímavých typů lidí, jsou činorodí a komunikativní, naopak v Bechyni jsou skoro všichni zemědělci. Pro umělce je Ústí větší inspirací,“ vypráví Cabadaj.

Proč jste se tedy z Ústí přestěhoval?
Před třemi lety mi zemřela žena na rakovinu, zůstal jsem sám a přemýšlel, co dál se životem. Najednou se jedna paní, která ode mne kupovala obrazy přes internet, začala zajímat a vyptávat se mě, proč jsem namaloval to a to zrovna takto. Začali jsme spolu více komunikovat a v listopadu jsme se vzali. Tak jsem se přestěhoval za ní do Bechyně, kde mám nyní galerii.

Vy jste se sice vyučil malířem pokojů, ale za socialismu jste pracoval i jako malíř kulis pro ústecká divadla, policista nebo ředitel krematoria na Střekově. Jak jste se k těmto profesím dostal?
Je pravda, že mi kolikrát odpustili potřebnou maturitu, vždy jsem to na pohovoru nějak ukecal (smích). V krematoriu jsem měl pod sebou asi 10 lidí. Pracovali tam tři topiči, uvaděči, řečníci, aranžérky katafalku, šoféři a uklízečky. Tato práce mě ovlivnila v náhledu na život a na smrt. Nyní se víc dokážu vcítit do pocitů lidí, jimž někdo blízký zemřel.

Musel jste i za někoho v krematoriu zaskakovat?
Ano, třeba za topiče. Tenkrát se topilo lehkým topným olejem, dnes už se používá plyn.

Ve filmu Kolja bral hlavního hrdinu muzikant Louka na pohřby. Kolja následně maloval samé výjevy ze smutečních obřadů. Měl jste to podobné?
Ano, práce v krematoriu se odrazila i v mé práci výtvarníka. Maloval jsem v té době samé depresivní věci. Celá ta atmosféra se na mně podepsala. Bylo dobře, že jsem asi po roce odešel.

Co malujete nejraději a jakou technikou?
To záleží na náladě. Jeden den udělám třeba abstraktní obraz a druhý den sýkorku, jak ozobává jablíčko. Rád experimentuji s barvami, kombinuji techniky, tvořím asambláže a nemám žádný vyhraněný styl malování. Dělám záměrně různorodé věci a bourám tak svůj rukopis. Mám rád svobodu a využívám toho v malování. Bavím mě malovat, ale nejsem výrobce obrazů namalovaných stejným stylem.

Od roku 1996 jste „na volné noze“, uživíte se jako výtvarník?
Čím dál tím hůře, ale na druhou stranu se tím živím celkem úspěšně už dvacet let. Měl jsem řadu výstav po severních Čechách, v Praze a i na Slovensku. Jsou lidé, kteří mají ode mne dokonce i 40 obrazů.

Znáte osobně onoho sběratele?
Jen přes e-mail, jednalo se o jednu dámu. Do té doby jsem ji neznal, zákazníků mám totiž hrozně moc. Nedávno mi zase ozval jeden pán s tím, že začíná třicítku obrazů ode mne.

Dostanou se vaše obrazy i do zahraničí?
Ano, mám zákazníky v Japonsku, Americe, Austrálii i na Novém Zélandu. Mé obrazy se hodně líbí hlavně v Anglii a Skandinávii.

Do zahraničí prodáváte přes internet?
Ne, spíš když dotyční navštíví Českou republiku a nějakou galerii, kde mají mé obrazy, a tam si je pak koupí. Hodně cizinců jezdí přímo i ke mně do galerie.

Alexander Cabadaj

  • narodil se v roce 1957 ve Slovenských Levicích. V šesti letech se odstěhoval do Ústí nad Labem
  • vyučil se malířem pokojů, ale pracoval i jako policista nebo ředitel krematoria na ústeckém Střekově
  • od mládí chodil na výtvarné kroužky a pět let se učil v ateliéru akademického malíře Ladislava Lapáčka, další dva roky studoval v ateliéru sochaře a grafika Rudolfa Wolfa
  • od roku 1996 je na „volné noze“ a živí se prodáváním svých obrazů. Jeho díla si našli zákazníci i v Japonsku, USA, Skandinávii a Austrálii
  • rád experimentuje s barvami, kombinuje techniky, tvoří asambláže a nemá vyhraněný styl malování
  • od roku 2004 je členem Unie výtvarných umělců České republiky
  • před rokem se odstěhoval do Bechyně, kde má svou galerii

Má vaše obrazy někdo známý?
Určitě, třeba právníci pana Lobkowicze, protože jsem svá díla nabízel i na hradě Střekov, který Lobkowiczům patří. Také moderátoři z Primy a různí zpěváci. Tuším, že má můj obraz i Lucie Bílá.

Kolik jste už toho namaloval?
To se nedá spočítat. Jsem toho názoru, že obrazy mají být mezi lidmi, a tuto myšlenku podporuji také příznivými cenami svých děl. Pokud nějaký obraz namaluji za tři hodiny a dostanu za něj 3 tisíce korun, tak to považuji za skvělý výdělek. Připadalo by mi hloupé si za to říkat 30 tisíc. Já si potřebuji vydělat na živobytí a malování obrazů je lepší než stát na štaflích a malovat pokoje.

Jak vlastně určujete cenu svých obrazů? Podle toho, jak se vám povedou, nebo podle času, který jim věnujete?
Nejvíce záleží na tom, kde ho prodávám. Když ho prodávám u sebe v galerii, prodávám ho dráž, protože následně na něm už není žádná marže. Ale i tak vyjde levněji než v jiné galerii. Také záleží, jaká sorta zákazníků chodí do dotyčné prodejny. Třeba v ústeckém knihkupectví u Berana jsem prodával obrazy levněji, protože si je tam kupovali lidé za 2 tisíce korun do obýváku, ale kousek vedle v galerii Gražyna, tak tam se ten obraz prodával dvakrát dráž. Tam chodí jiné složení zákazníků a ceny obrazů se tam běžně pohybují kolem 60 tisíc. Ale já takové ceny nikdy neměl.

Za kolik jste prodal váš nejdražší obraz?
Na jedné výstavě jsem prodal obraz asi za 18 tisíc, ale už ani nevím, co na něm bylo (smích).

A jaký byl největší?
V divadle jsem maloval kulisy, tak tam jsem namaloval obraz 4x6 metrů. Tyto velké plachty se malují špatně, měl jsem to rozložené na podlaze a štětec přidělaný na klacku.

Jak často malujete a kde berete inspiraci?
Mám galerii propojenou s ateliérem, takže maluji celý den, přibližně od 9 do 17 hodin. Obraz mi trvá někdy hodinu, někdy týden. S inspirací je to těžké, když nechodí, tak nemaluji. Je zajímavé, že v létě rád dělám zasněženou krajinu a v zimě zase krásně sluncem prosvícenou scenérii. Maluji to, co zrovna nemám.

Maloval jste také Ústí?
Skoro vše, Větruši, hrad Střekov, starý i nový most, Erbenovu vyhlídku i hotel Clarion.

Malujete ještě někdy byty?
U sebe doma ano, na kšeft už to nedělám dlouho. Ale je pravda, že po revoluci jsem měl asi čtyři roky firmičku na malování pokojů.

Stalo se někdy, že jste někomu vymaloval byt a k tomu i obraz?
To ne, ale stalo se, že jsem k jednomu zákazníkovi přišel vymalovat byt a na stěně visel můj obraz. Dotyčný netušil, že já jsem autorem obrazu, a byl náramně překvapený. V tomto ohledu mám zkušenost, že kdybych někomu u mě v galerii řekl, že jsem původně malíř pokojů, tak by si hned myslel, že mé obrazy mají menší hodnotu. Ale to je nesmysl. Například Josef Lada byl také původně malíř pokojů a divadelních dekorací. Malíř pokojů byl i zakladatel kubismu Georges Braque.

Vaše příjmení si všichni hned spojují s filmem Sněženky a machři. Viděl jste ho?
Samozřejmě, ale ten film nemám rád a nemám rád ani představitele Vikiho Cabadaje. Zajímavé je, že i můj syn se jmenuje Viktor Cabadaj, ovšem narodil se ještě předtím, než vznikl film.