Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


NESLYŠÍCÍ: Čeština je pro mě cizí jazyk. Lidi umím číst z tváří i pohybů

  9:03aktualizováno  9:03
Chybějící tlumočníci a omezený přístup k informacím. To jsou dvě hlavní trápení neslyšících v Česku. Jednou z nich je i Lucie Kylíšková, která má i přes svůj handicap práci, dokáže řídit auto, ráda cestuje a vychovala dva zdravé kluky. O životě bez sluchu vypráví v rozhovoru pro projekt Lidé Česka.

Lucie Kylíšková bydlí v Ústí a pracuje v Praze. Až na výjimky, kdy přespává u rodičů, cestuje za prací denně dvě hodiny. V Ústí si ale práci nedokázala najít. | foto:  Petr Topič, MAFRA

Když někdo nevidí, je taková představa, že může mít o to lepší sluch. Vyvažují se nějak smysly i u neslyšících?
Mám pocit, že neslyšící jsou více hapticky (hmatově, pozn. red.) vnímaví. Více vnímají otřesy, vibrace. Jsou na tyto věci citlivější než ostatní lidé.

Jsou vnímavější také více na mimiku nebo pohyby rukou?
Určitě. Daleko více vnímáme výraz tváře, postoje, pohyby...

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz .

Dokáže neslyšící vnímat hudbu?
Můžu něco z hudby slyšet díky sluchadlům. Dokážu rozlišit, zda je to jemná, tichá hudba, nebo nějaká tvrdá rocková skladba. Ale abych slyšela tóny, přesnou melodii, slova písně, to ne.

Jak je to s hledáním partnerů? Vybírají si neslyšící spíše neslyšící, nebo vznikají i páry, kdy jeden slyší a druhý ne?
Já bych hledala určitě mezi neslyšícími (paní Kylíšková se dvakrát vdala, její manželé neslyšeli, pozn. red.). Mám spoustu přátel, kteří mají neslyšící partnery, jezdí společně na výlety, sportují, provozují turistiku s ostatními neslyšícími. Společnost slyšících tolik nevyhledávám, protože mezi nimi mi toho spoustu uniká, oni si povídají, ale já se v tom ztrácím a mám v tom zmatek. Raději jdu do společnosti, která je znakující, a můžu se kdykoliv připojit do jakéhokoliv rozhovoru, rozumím těm lidem a mám k tomu co dodat.

Pracujete v síti pekáren, bylo pro vás obtížné vzhledem k vašemu handicapu sehnat si práci?
Práci jsem si hledala na internetu, pomáhala mi máma, ale v Ústí nad Labem, kde bydlím, jsme nemohly nic najít. Začala jsem se proto po místu ohlížet v Praze. Jednou mě pozvali na pohovor, šlo o úklid, ale nabídli mi jen zkrácený úvazek, přestože já jsem hledala úvazek plný. Pak jsem si na internetu našla Agenturu pro neslyšící, APPN (obecně prospěšná společnost, která se dnes jmenuje Tichý svět, pozn. red.) a kontaktovala jsem je, aby mi pomohli. Ptali se mě, jakou mám o svém budoucím místu představu a kolik chci vydělávat. Říkala jsem jim, že bych chtěla dělat pokojskou, v kuchyni, nějaké montáže v továrně nebo práci s počítačem. Pak si mě pozvali, abych se přijela podívat a už měli nachystané tři nabídky na zaměstnání. Vybrala jsem si z nich práci v pekařství.

Zní to jednoduše. Mohou tedy neslyšící práci najít bez větších problémů?
To asi ne, myslím si, že je to docela těžké, protože ve chvíli, kdy jsem do životopisu napsala, že jsem neslyšící, ozval se mi jen jeden zaměstnavatel, i když jsem životopisů rozeslala opravdu kvanta.

Protože se zaměstnavatelé bojí, nebo protože neslyšící nemůže komunikovat jako lidé bez handicapu?
Asi se zaměstnavatelé bojí, že by si se zaměstnancem nerozuměli, že by spolu nedokázali komunikovat.

A jde to? Jak se v práci dorozumíte vy s kolegy nebo šéfem?
Je to bez problémů. Pokud lidé kolem mě dobře artikulují, dokážu odezírat ze rtů. Ale musím na ně vidět a musí mluvit pomalu. Když jim nerozumím, protože třeba mluví rychle nebo se otáčí jinam, tak je na to upozorním, ať zpomalí a domluvíme se.

Zraňují nás věty typu: „Ále nic, nech to být.“

Neslyšíte od narození?
Moje maminka mi říkala, že když jsem byla velmi malá a ona na mě volala, tak si všimla, že se neotáčím a bylo jí to divné. Vzala mě proto k lékaři a ten jí řekl, že jsem neslyšící. Přitom mám ještě staršího bratra a ten slyší. Slyšící jsou i moji rodiče.

Naučili se vaši rodiče znakovou řeč?
Ne, ti ji dodnes neumí.

Jaké je dětství a dospívání, když člověk neslyší?
Byla jsem hodně mezi slyšícími, měla jsem mezi nimi kamarády, v mém okolí byli jen slyšící lidé. Vlastně až po základní škole jsem se začala více stýkat s neslyšícími a styky se slyšícími ustoupily do pozadí a ubývalo mi mezi nimi přátel.

Lucie Kylíšková

Práci jí pomohla najít obecně prospěšná společnost Tichý svět, dříve Agentura...

Narodila se před 45 lety v Praze, nyní žije v Ústí nad Labem. Je podruhé vdaná, má dva syny. Oba jsou slyšící. 

Lucie Kylíšková je od narození neslyšící. Dokáže ale zčásti odezírat ze rtů druhých a pomáhá si hlasem, byť některá slova nevysloví vždy srozumitelně. Paní Kylíšková je zcela neslyšící, pokud však má sluchadla, dokáže rozeznat například směr, odkud přichází hluk.

V práci začínala jako dámská krejčová, byť vystudovala obor pánská krejčová. Šití jí ale zčásti zničilo ruce. Od června loňského roku pracuje v Praze v síti pekáren, kde vyrábí bagety a sladké pečivo. Práci jí pomohla najít obecně prospěšná společnost Tichý svět, dříve Agentura pro neslyšící (APPN).

Jak jste se slyšícími kamarády v dětství komunikovala?
Tehdy jsem v komunikaci problém necítila tolik jako dnes. Že se spolu bavíme, mi přišlo úplně normální, domluvili jsme se. Samozřejmě děti kolem mě a kamarádi neuměli znakový jazyk, ale nějak jsme si prostě rozuměli a neřešili jsme to. Možná to bylo tím, že v dětství jsem trošku líp rozuměla a asi jsem dokázala i o něco lépe mluvit (paní Kylíšková dokáže zčásti používat hlas, její řeč je ale co do síly hlasu i artikulace omezena, pozn. red.). Mám takový pocit, že obojí je horší a říká mi to i máma.

Pohybovat se mezi slyšícími mělo spíše výhody, nebo jste o to více pociťovala svůj handicap?
Mohla jsem s nimi komunikovat, to ano. Ale byly i situace, kdy jsem některým slovům nerozuměla, nebo kdy něco řekli a já jsem to nemohla pochopit. Ptala jsem se jich, co říkají, ale oni mi řekli jen: „Ále nic, nech to být.“ Jenže to jsou právě věci, které člověka zraňují. Když potřebujete, aby to člověk něco zopakoval, ale on už to neudělá. Když se našel někdo, kdo byl ochoten mi takto pomoci, bylo to moc fajn. Ale ne vždy na takového člověka narazíte.

Jak to bylo u vás se základní školou?
Protože jsem se narodila v Praze, nejdříve jsem chodila na základní školu v Ječné ulici, která je pro nedoslýchavé. Ve čtvrté třídě jsem pak šla do školy pro neslyšící v Praze-Radlicích. 

Mají neslyšící dobrý přístup ke vzdělání?
Dříve byly možnosti velmi omezené. Byl jen výuční obor, a to třeba dámská a pánská krejčová, kterou jsem vystudovala já. Taky v Kremnici na Slovensku byla pro neslyšící škola. Ale jinak jich bylo velmi málo. Nebyla třeba hotelová nebo pedagogická škola tak jako dnes. Já jsem střední odborné učiliště končila v roce 1989 a teprve potom začaly být daleko lepší možnosti.

Setkala jste se ve škole se šikanou?
Jelikož jsem byla na škole pro neslyšící, tak ne.

A jindy ve svém životě?
Ne, myslím si že ne. Jen kvůli tomu, že bych neslyšela ne. Spíš to bylo osobnostní věci. Třeba že jsem některé věci dělala poctivě nebo rychleji, tak mi někdo přidal víc práce, protože věděl, že ji udělám, že někomu pomůžu. Ale když já jsem potřebovala pomoci, tak to jsem podporu necítila. Je škoda, že se v určitých okamžicích mého života nenašel někdo, kdo by se nabídl s pomocí, protože bych ji ráda přijala, ale jinak necítím, že by mě někdo trápil nebo podobně.

Když někdo chce neslyšícímu pomoci, co má udělat, aby jej neuvedl do rozpaků a opravdu pomohl?
To je těžká otázka. Když vím, že něco potřebuju, tak si dokážou pomoci mluvením, to je moje výhoda. Takže třeba v obchodě, kdyby moje domluva rukama trvala už moc dlouho, tak bych asi promluvila. Ale jsou lidé, kteří jsou neslyšící, a jsou tak hrdí, že prostě řeknou, že nepotřebují tlumočit, naťukají to třeba do klávesnice na mobilu a ukážou to člověku za pultem. Prostě se snaží za každou cenu si pomoci sami, jsou rádi nezávislí.

Bez tlumočníka by se rozhovor neobešel

Nemáte-li ve svém okolí neslyšícího jako já, krátce po setkání s ním se můžete přistihnout, že při komunikaci více zapojujete ruce a začnete mluvit hlasitěji. Zesilování hlasu je přitom absurdní, jeho síla totiž nehraje při snaze navzájem se dorozumět žádnou roli. Podstatné je jen to, jak dobře vyslovujete a jak komplikovaně chcete myšlenku vyjádřit. 

Lucie Kylíšková patří k těm neslyšícím, kteří dokáží odezírat ze rtů, což neumějí všichni neslyšící. Paní Kylíšková také dokáže používat hlas. Intonaci sice nezvládá, ale vyslovovat jednotlivá slova se naučila právě díky odezírání. Přesto jsou složitá souvětí nebo delší otázka problémem. 

Mluvená či psaná čeština je pro neslyšící v podstatě cizí jazyk. Tím vlastním, nebo chcete-li „mateřským“, je pro ně jazyk znakový. V něm dokáží snadno pochopit obsah a význam. Nečekejte ale, že každé slovo ve větě má vlastní znak. Znakuje se většinou skupina slov. A kromě pohybů rukou je velmi důležitá i mimika.

V rozhovoru s paní Kylíškovou proto pomáhal tlumočník Fedor Krajčík, kterému za to patří poděkování autorky. Fedor Krajčík kromě znakového jazyka zná i svět, ve kterém neslyšící žijí a který není zcela shodný s tím, jaký kolem sebe vnímáme my, co jsme o sluch nepřišli.

Je váš handicap tedy těžší v tom, že není vidět?
Neslyšící vypadají jako běžní lidé a právě to je těžší. Dám vám třeba příklad. Když jedu vlakem a je třeba porucha na trati, tak cestující slyší nějaké hlášení. Lidé najednou začnou z vlaku vystupovat a já nevím, co se děje, protože mě nikdo neřekne: „Podívejte, pojďte taky, co tady sedíte, pojďte ven, tady už to dál nepojede, musíme přestoupit na autobus.“ Neví, že jsem neslyšící. Když jim to řeknu, tak mi třeba vysvětlí, co se děje a že je třeba zavedena náhradní autobusová doprava. Ale odkud jede, to třeba zjistím už jen podle toho, kam se hrne dav. A třeba ani nezjistím, kam mě autobus doveze, musím se vyptávat. Bohužel, informace jsou někdy jen akustické a já z nich nic nemám. 

Je něco, co vám život ulehčuje a něco, co je naopak pro neslyšícího v životě těžké?
Třeba když jsem byla žádat o řidičský průkaz, tak doktor hodně váhal, jestli mi dá povolení k řízení. Tohle cítím jako nevýhodu. Proč bych nemohla jako neslyšící řídit? Já řídím očima, celou situaci v provozu vnímám skrze oči. Taková drobná výhoda naopak je, že když je někde hlučný provoz, slyšící potřebují sluchátka, ale nám je jedno, že je tam kravál. Ale celkově cítím, že víc výhod přináší život slyšícího člověka než neslyšícího. Máme prostě překážky v životě. Třeba dřív jsem přemýšlela, že bych začala podnikat, ale vůbec jsem nevěděla, jak s tím začít, jak to udělat. Je to komplikované. Třeba bych potřebovala věci vyřizovat telefonem, což není možné. 

Doteky se mezi slyšícími moc nevedou

Zmínila jste hluk. Musíte si kvůli tomu, že jej neslyšíte, dávat více pozor? My třeba poznáme, že se blíží auto podle hluku motoru... 
V práci nosím sluchadla, protože občas tam jsou nějaké přístroje nebo rámus, a ten dokážu díky sluchadlům slyšet. Bez nich se necítím bezpečně. Cítím pouze vibrace a ty mě ruší, protože nevím, odkud přicházejí a co se kde děje. To sluchadlo mi pomůže aspoň určit směr zvuku, odkud se nebezpečí může blížit. Nosím je i proto, abych věděla, když na mě někdo volá. Nikdo totiž moc neví, jak se volá na neslyšícího. Bez sluchadel se proto cítím nejistá. Zatím jsem nenašla až tak vstřícné okolí, že bych je mohla sundat a přesto bych se cítila bezpečně.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. 

Minulý díl:
BEZDOMOVEC: Spal jsem na ulici, v autobuse i v Tesku. Sprchu najdu vždy

Jak se správně volá na neslyšícího?
Můžete mu třeba poklepat na rameno, nebo jej chytit za ruku a ukázat mu „pojď sem“. Prostě jej upozornit dotekem. Jenže doteky se mezi slyšícími moc nevedou, takže na mě lidé většinou volají ústy, protože jsou tak u jiných zvyklí, což bez sluchadel vůbec neslyším.

Jak to mají neslyšící s psaným textem? Může nahradit v komunikaci znakový jazyk?
Já píšu jen málo, raději mluvím. Je jasné, že znakový jazyk je daleko lepší v porovnání s psaným textem. Je pro mě daleko příjemnější a dostupnější. 

Proč je tedy lepší znakový jazyk než text?
Protože psaný text je pro mě jako cizí jazyk. Já když třeba narazím na nějakou vtipnou knihu, tak slyšící se tomu hodně zasmějí a já se na to podívám a vtipné mi to nepřipadá. Když mi to ale někdo přeloží do znakového jazyka, tak se tomu taky zasměju, protože pro mě je znakování přirozenější a dokážou v něm lépe chápat sdělení.

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté projektu

Co vám dělá v životě radost?
Miluji cestování. Velkou radost mi udělal třeba výlet do Paříže, ráda bych se podívala do Londýna. Jednou jsem byla se slyšícími na zájezdu autobusem. Byli jsme tam dva neslyšící a komunikace s delegátem byla samozřejmě obtížná, ale něco jsme si psali. Bohužel s ostatními jsme si nerozuměli, ale naštěstí jsme tam byli my dva, mohli jsme si popovídat o tom, co vidíme, co prožíváme. Velmi jsme si to užili a měli jsme dobrý pocit z toho, že jsme to cestování zvládli. Bylo to moc prima.

Z čeho máte největší strach?
Bojím se večer na ulici. Doba je taková, že mám strach. 

Jak se vám v Česku žije?
Kdybych to srovnala s dobou, kdy jsem byla mladá, tak dneska cítím, že život je tvrdší, než byl dřív. Dřív se žilo trošku lépe, zdá se mi. Dnes se musí člověk koukat na každou korunu, musí mít tvrdé lokty, aby se uživil. Je to obtížné. Život samozřejmě zvládám, ale představovala bych si ho jednodušší. Kdyby byly všechny příležitosti pro nás dostupné tak, jak si představujeme, žili bychom v rovnoprávné společnosti. Ale v tuto chvíli tomu tak není.

Znamená to, že raději nečtete knihy?
Moc je nečtu. Maximálně si koupím časopis nebo noviny. Výjimkou jsou kuchařky, ty mám ráda. Ale třeba beletrii nečtu, protože její čeština je pro mě moc složitá.

Města občas řeší, jak zrušit bariéry pro vozíčkáře nebo matky s kočárky. Existují nějaké bariéry i pro neslyšící?
Bariérou je určitě nedostatek tlumočníků a to, že málokdo umí znakový jazyk. Bez tlumočníka bych některé věci nezvládla, proto bych potřebovala, aby byli k dispozici, kdykoliv si vzpomenu. Vím, že spousta neslyšících má podobné přání. Stane se totiž, že musí na policii, k soudu nebo třeba člověk nabourá s autem. To jsou situace, kdy může být tlumočník nezbytný. Pro mě je třeba docela problém návštěva lékaře. Většinou nevím, co po mně chtějí, nevím, co přijde a všechno je pak pro mě tak trochu překvapení. Ale zažila jsem i opak. Třeba loni jsem byla na operaci kolena v Duchcově. Byli tam hrozně příjemní zdravotníci. Starali se o mě, říkali mi, co můžu jíst a co jíst nemám, před operací mě lékař uklidňoval. Ale to je výjimka, v Ústí jsem nic takového nezažila.

Tlumočníků není dostatek?
Je jich opravdu málo a jejich služby jsou samozřejmě hodně závislé na tom, zda má zrovna nějaký z nich čas. Zajišťuji si je přes Tichý svět. 

Pro děti jsem byla jejich kamarádka

Kolik máte dětí a jak jsou staré?
Mám dva kluky, 25 let a 14 let. Oba slyší.

Neměla jste obavu, že budou neslyšící?
Trochu jsem se bála, nechtěla jsem, aby děti byly neslyšící. Obávala jsem se, že budou mít problémy s komunikací, jaké mám celý život já, což se ovšem nepotvrdilo.

Jak se dítě neslyšících rodičů naučí mluvit?
Pochytá řeč kolem sebe z prostředí slyšících.

Hlídat malé dítě, když člověk neslyší, může být náročnější...
Nebyl to žádný problém. Dítě jsem měla na očích a ono vědělo, že se musí chovat tak, abychom na sebe viděli. Nikdy se mi nestalo, že by kluci zlobili tak strašně, že by byl problém. Nebo třeba že by nepřišli někam, kam měli.

Bylo něco ve výchově vašich dětí kvůli vašemu handicapu jinak?
Trošku jiné to možná bylo. Myslím, že jsem k dětem byla více kamarádská. Někdy vidím, že rodiče děti mentorují, nadávají jim za každou drobnost, takto jsem to necítila a spíš jsem chtěla být jejich kamarádka.

Když byli vaši synové malí a později větší, jak s vámi komunikovali?
Komunikace fungovala. Já jsem na ně mluvila a bylo to v pohodě.

Fotogalerie

Umí vaši synové znakový jazyk?
První syn jej používá trochu, ale domluví se. Ten druhý ne.

A když váš mladší syn neznakuje, jak se dokážete domluvit?
Odezírá ode mě a opačně to funguje tak, že na mě artikuluje. 

Jak jste řešili třídní schůzky, když byli kluci menší?
Když byly děti malé, chodila na třídní schůzky maminka otce dětí, která je slyšící. Když byli synové starší, chodil na schůzky otec, i když byl také neslyšící. Věděl ale, co se tam bude dít a schůzky byly vždy stručné a věcné, takže jsme neměli pocit, že by nám něco uteklo.

Co by vám zjednodušilo život?
Kdyby se třeba lépe znakovaly pořady a zpravodajství v televizi bylo častěji tlumočené, protože pořadů pro neslyšící je málo. Nedozvím se proto, kde se co stalo, kde je nějaké nebezpečí. Nechci být závislá na slyšícím, který se mi možná po pořadu bude věnovat, ale řekne mi třeba jen třetinu toho, co ve zprávách bylo. To je apel i na zákonodárce, aby se nad tím zamýšleli, aby přemýšleli o nás neslyšících a vytvořili tak vstřícné zákony, aby donutili televize k titulkování a tlumočení.

Nemůžete sledovat zprávy na internetu?
Nemám tolik času, abych seděla na internetu a četla si zprávy. Jak už jsem říkala, čeština je pro mě hodně složitá, v podstatě je to cizí jazyk.

Kde tedy může neslyšící získat informace o tom, co se děje u nás a ve světě?
Spoustu věcí se dozvím od mámy a neslyšících. Ale i tak jsem závislá na druhých a mám pocit, že jsem od informací izolovaná.

Jak by vám lidé mohli pomoci? 
Pomohlo by, kdyby na sebe byli lidi trochu hodnější. Třeba v tom smyslu, aby byli ochotnější učit se znakový jazyk, aby komunikace v něm byla dostupnější třeba v obchodě nebo u lékaře. Porozumění s lidmi skrze jazyk neslyšících mi chybí nejvíc. 

Lidem bych chtěla vzkázat, aby nebyli otrávení z toho, když potkají neslyšícího a on jim nerozumí na první pokus. Aby to nevzdali, zopakovali to, a mluvili pomalu přímo k neslyšícímu a netvářili se, že je to otravuje. To, že jsem neslyšící a něčemu nerozumím, neznamená, že jsem divná. Někdy to totiž vypadá, že jsme hloupí, když neřešíme takové ty filozofické věci, které řeší slyšící. Jenže ono je to tím, že nám chybějí informace, které potřebuje člověk k tomu, aby se o věci pobavil.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory

Lidé Česka
Článek se mi líbí




Hlavní zprávy

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
PŘEHLED: Kandidátky do voleb 2017 pro Ústecký kraj

Podívejte se na kandidáty pro volby do Poslanecké sněmovny, které se uskuteční 20. a 21. října 2017. Postupně budeme přinášet aktualizované volební kandidátky...  celý článek

Dnešní pohled na rozpadající se objekt Karlova údolí.
Ruina lázní nemusí přežít zimu, říká statik. Majitelé opravy nevzdávají

Kdysi vyhlášené rekreační letovisko Karlovo údolí u Šluknova, které jako ruinu na jaře koupili manželé Ema a Martin Bilinských, prohlédl statik. Jednu část...  celý článek

Nové policejní uniformy ze speciálních materiálů
Policisté v Ústeckém kraji chybí, noví většinou neprojdou psychotesty

Na pět desítek policistů schází do plného stavu v Ústeckém kraji. Podle vedení policie noví uchazeči nepřicházejí kvůli nižšímu platu. Podmínky přijetí se ale...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.