„O zábradlí se neopírejte, drží jen tak tak. A tohohle schodu se nedotýkejte, vysouvá se,“ varuje Brunclík při zdolávání strmého schodiště. Sám takto denně šplhá do věže secesního kostela Vzkříšení už druhým rokem.
Hodinový stroj je stejně starý jako samotný kostel, který byl vysvěcen v roce 1902. Od té doby funguje, jeho mechanika je totiž geniálně jednoduchá.
„Musí se jen navinout lanka na třech válcích. První odbíjí čtvrthodiny, druhé celé a třetí pak pohání samotný stroj,“ ukazuje Brunclík. Na lanka si udělal značky, aby věděl, nakolik je má na válce navinout.
„Závaží vyjíždí až ke stropu, aby byla dráha co nejdelší. Vydrží to 28 hodin, pak se závaží položí na podlahu a hodiny se zastaví,“ popisuje Brunclík.
Hodiny nad Hrobem se mu prý zatím nezastavily. Jestli se to někdy stalo jeho předchůdcům, však neví.
„Předminulou zimu se ale zastavilo odbíjení. Byly velké mrazy a zadrhlo se. Musel jsem mechaniku namazat vazelínou,“ přibližuje.
Kostelník stroj vždy zastaví, aby čas srovnal
Jedinou vadou na kráse starého hodinového stroje zůstává, že se předchází. Kostelník ho proto musí před natažením na chvíli zastavit, aby čas srovnal.
„Je to ale mnohem lepší, než kdyby se opožďoval. To bych musel celé hodiny na přesný čas přetáčet,“ říká Brunclík.
Stroj odměřuje čas v dřevěné komoře uvnitř věže. Na stěnách jsou zvěčněni lidé, kteří se dříve o mechaniku starali. Podpis Pavla Brunclíka zatím chybí.
„Ještě to nedělám tak dlouho, možná sem něco napíšu za několik let,“ usmívá se.
Hodiny je připravený natahovat, dokud mu v tom nezabrání zdravotní potíže nebo nedostatek času. Pokud to ovšem bude potřeba. Radnice, která má kostel v pronájmu od Církve československé husitské, totiž zvažuje, že by k hodinám instalovala elektronickou mechaniku na jejich natahování.
V dohledné době k tomu však nedojde. Mechanika by totiž přišla na zhruba 120 tisíc korun a to si město ani církev nemůže dovolit. Zchátralý kostel navíc potřebuje investice na mnoha jiných místech. Na spadnutí je stropní klenba, drolí se zdivo, chybí podlahy.
„Také by mě mrzelo, kdyby se k tak krásnému stroji přidalo cokoli moderního. Ztratilo by to své kouzlo,“ dodává Pavel Brunclík.
