Poslední předrevoluční komunistický primátor Ústí nad Labem Josef Kubice

Poslední předrevoluční komunistický primátor Ústí nad Labem Josef Kubice | foto: Iveta Lhotská, MF DNES

Měl jsem v kapse příkaz k zásahu, vzpomíná předrevoluční primátor Ústí

  • 6
Poslední předrevoluční primátor Ústí nad Labem Josef Kubice řídil v listopadu 1989 město teprve osm měsíců. V rozhovoru MF DNES vzpomíná, že v době sametové revoluce nosil v kapse příkaz k policejnímu zásahu a lidé na něj pískali. „Myslím, že dnes by mě už nevypískali,“ říká.

Co jste dělal 17. listopadu 1989?
Mám dojem, že jsem byl doma v Ústí nad Labem. Později jsem se setkal se svým známým, který mi vyprávěl, že byl zrovna v Národním divadle, když na Národní třídě došlo k tomu incidentu. Byl z toho v šoku. Dokonce se domníval, jestli se tam něco nefilmuje. Vyšel z divadla, kde měl pohodu a kulturní zážitek. A najednou taková změna.

Když jste viděl záběry, jak příslušníci národní bezpečnosti tlučou studenty, co jste si myslel?
Zdálo se mi to neúměrné. K něčemu takovému tam nemělo dojít. Mělo dojít k nějaké rozmluvě. Nemělo se to takhle vyhrotit.

Josef Kubice

Narodil se v roce 1950, pochází z Chomutova.

Vystudoval Vysokou školu elektrotechnickou, poté do roku 1980 pracoval ve VTŽ Chomutov.

Do Ústí nad Labem se dostal v roce 1984, kdy se stal tajemníkem Krajské odborové rady.

11. března 1989 byl zvolen primátorem Ústí nad Labem, funkci vykonával do 22. března 1990.

Dnes je v důchodu.

Napadlo vás, že tenhle incident se může stát rozbuškou k tomu, že se zhroutí celý režim?
To nebylo jen toto, to byla celá mozaika událostí. My jsme pár dní předtím byli v NDR na oslavě výročí vzniku NDR. Na jedné třídě šli pionýři a oslavovali NDR a na druhé třídě byla demonstrace, najížděl tam policejní anton, létala policejní helikoptéra. Souběžně s tím probíhaly ty události v Polsku. Kdo trošku ty věci sledoval, tak se mohl domnívat, že dochází v zemích socialistického bloku k pnutí.

Jak jste se připravoval na možnost, že vláda KSČ může skončit?
Víc jsem se chtěl věnovat řízení města a tohle bylo navíc. Když se to začalo měnit, tak jsem si říkal, že snad má stát různé služby, že situaci vyhodnotí a poradí nám. Nic podstatného jsme se však nedozvěděli. Všichni se chovali, jako by to mělo zůstat stejné. Podle mého názoru nebyl režim na změny připravený.

Buňka Občanského fóra v Ústí nad Labem vznikla 22. listopadu. Vy jste její zástupce přitom přijal až v den generální stávky 27. listopadu, kdy mezitím uspořádali v Ústí čtyři demonstrace. Proč jste se schůzkou čekal tak dlouho?
Věci byly ve fázi zrodu. Zpětně by si člověk mohl říct, že se to tak mohlo udělat. Ale takhle se ty věci vyvíjely. Samozřejmě nějaké neformální kontakty byly, které pak vyvrcholily tím, že jsme se sešli.

Jako primátor jste byl na těchto demonstracích zodpovědný za bezpečnost. Měl jste strach, že dojde k násilnostem?
Obavu jsem měl. V kapse jsem nosil příkaz k zásahu policie. Možná že ho mám ještě někde schovaný. Dodnes jsem velice rád, že se to nemuselo použít. Při takových záležitostech není nejhorší dav, ale agresivní jedinci. Ti by mohli způsobit průšvih a dav strhnout. Ale jsem rád, že se to odehrálo v pokoji, že nedošlo k žádnému úrazu a že policie nemusela zasahovat.

Demonstranty naštval citátem Kdo seje vítr, sklízí bouři

Občanské fórum v Ústí reprezentovali hlavně Petr Poledňák a Petr Gandalovič, což byli tehdy mladí muži mezi dvacítkou a třicítkou bez politických zkušeností. Proti nim byli zkušení partajníci v čele s vámi. Jak na vás tehdy působili?
Petr Poledňák byl režisérem, zkušenosti s řízením lidí tedy měl. Petr Gandalovič jako středoškolský učitel také posbíral zkušenosti s řízením kolektivu. Do činnosti v OF se vrhli s vysokým nasazením, oběma to pálilo a měli významnou podporu z centra OF.

Vyslanci OF měli na první schůzce šest požadavků, z nichž nejvýraznější byla demokratizace společnosti. Prvních pět jste přijali. Posledním bodem pak bylo otevření otázky, zda má mít KSČ vedoucí úlohu ve společnosti. Jak jste na tuto výzvu reagoval?
My jsme nelpěli na tom, aby byla vedoucí úloha strany zakotvená v ústavě. Myslím, že jsme se na tom shodli všichni. To byl tak převratný názor, že Občanské fórum zápis z tohoto jednání namnožilo a rozeslalo po celém kraji.

Co jste si vlastně tehdy představoval pod pojmem demokratizace společnosti?
V podmínkách města jsem tím rozuměl, že budou na magistrátu zastoupeny další politické subjekty, aby se podílely na řízení města.

Když jste se poprvé oficiálně setkali se zástupci OF, ten samý den dopoledne tajemník KV KSČ Václav Šípek povolal před budovu KV Lidové milice. Bylo to ve chvíli, kdy byla generální stávka a na sousedním Mírovém náměstí bylo 40 tisíc lidí. Věděl jste o tom rozkazu?
Předem jsem o tom nevěděl, dozvěděl jsem se to až poté. Nebylo to moudré rozhodnutí.

Milice naštěstí neuposlechly. Nicméně umíte si představit, co by se v Ústí dělo, kdyby na místo dorazily plně ozbrojené milice s protichemickým vybavením?
To by bylo nezvládnutelné. Mělo by to možná ještě horší průběh než reakce na vymyšlenou vraždu studenta Šmída. Došlo by k radikalizaci, a to už se potom nedá ovládat. Nevím, jestli Šípek myslel tím rozhodnutím chránit vnitřní majetek, anebo zaútočit na ten dav. Někteří to možná pochopili jako druhou možnost, a proto ten rozkaz odmítli splnit.

Poslední demonstrace byla v Ústí 28. listopadu. Byla současně první, na níž jste vystoupil s projevem. Lidé vás ale tehdy vypískali. Vzpomínáte si proč?
Já jsem o vystoupení požádal OF, měl jsem zájem vystoupit. Použil jsem citát „Kdo seje vítr, sklízí bouři“. Chtěl jsem tím hlavně říct, aby se řešilo všechno v klidu a nedošlo k násilnostem. A to se nelíbilo, bylo na mě pískáno. Pocit jsem z toho neměl dobrý. Ale myslím si, že po zkušenostech, které lidi mají, by mě dnes nevypískali.

Gottwalda jsem vnímal vcelku pozitivně

Přelom let 1989 a 1990 a první měsíce roku 1990 byly ve znamení jednání pracovních skupin OF a vedení města, jak se má Ústí vyvíjet a co se má změnit. Mohl byste popsat průběh takové typické schůzky?
Spíš jsem se účastnil hlavních jednání. Už si neuvědomuji, že bych jednal o nějakých detailech v pracovní skupině. Ale primárně šlo o předání moci. Tady bych chtěl říct, že ač jsme byli ti, kteří končili, tak jsme nebyli ti, kteří by zapírali jakoukoliv informaci. Svému nástupci jsem všechno vyložil, co jak má být. Dokonce i po svém odvolání jsem tam ještě nějaký čas strávil, a ačkoliv jsem ty porady už neřídil, tak jsem třeba upozorňoval, že tohle či ono rozhodnutí by nebylo z toho či toho důvodu vhodné.

Na co hlavně kladli zástupci OF při klíčových jednáních důraz?
Nejvíce sledovali, aby se změnila struktura poslanců (tehdy se tak říkalo zastupitelům - pozn. red.) a aparátu. Na jednotlivých plenárních zasedáních, když byla silná převaha nově najmenovaných poslanců, pravidelně sdělovali, o kolik procent klesá počet zaměstnanců, kteří jsou nebo byli v KSČ.

Zajímaly by mě spíš konkrétní požadavky, které se týkaly života lidí ve městě.
Nejdůležitější bylo, a tím to vlastně začalo v Teplicích, životní prostředí. Chtěli přistoupit k radikálním změnám, aby tu exhalace byly co nejvíce omezené. Dalším problémem byla skládka v Chabařovicích, to bylo něco neuvěřitelného. Tam přijížděla auta a nebezpečné látky tam do té díry volně pouštěla. Představitele OF zřejmě také hodně tížil problém s přemostěním Labe, takže se na to hned vrhli. Já jsem s tím moc nesouhlasil, protože podle mého nový most sice odlehčí dopravě při normálním stavu, ale když je krizový jev, třeba záplavy, tak není funkční a přes Labe se člověk stejně nedostane.

Další důležitý symbolický okamžik v porevolučním vývoji bylo strhnutí sochy Klementa Gottwalda v dnešních Městských sadech v lednu 1990. Jaký jste měl ke Gottwaldovi vztah?
Vnímal jsem ho vcelku pozitivně. On to za první republiky neměl vůbec jednoduché. Po druhé světové válce už ho tak pozitivně nevnímám, to už byl moc podřízený pokynům z Moskvy.

Vadilo vám, že tu sochu strhli?
Jsem názoru, že sochy lidí by se neměly hanit. Sochy vždy vznikají v době, která něco reprezentovala. Něco si společnost v té době myslela. Takže rozbíjet a ničit kulturní památky mi připadá přemrštěné. Ale dějiny jsou tím nabité. Když padlo Rakousko-Uhersko, tak se zase kácely sochy císaře pána. A najednou se k těm věcem lidé dnes vracejí. Když člověk jede po Krušných horách, tak tam nachází popis cesty císaře pána, v které či oné vesnici se zastavil. Možná že za čas tady bude někde cedule, že v téhle hospodě měl schůzi Klement Gottwald.

Revoluce byla v Ústí dokonána, když vás na druhém zasedání do značné míry už kooptovaného zastupitelstva 22. března 1990 odvolali. Předpokládám, že jste to čekal.
To je jasné. Všichni ti, co byli kooptováni, tak tam šli s cílem vypoklonkovat všechny poslance za KSČ.

Vnímal jste to jako konec své politické kariéry?
Já jsem pak kandidoval ještě na poslance do Federálního shromáždění. Tehdy už dokonce v rozhlase hlásili, že jsem poslancem. Sice jsem nedostal sto procent hlasů, ale měl jsem víc jak padesát procent. Jenomže vedení strany využilo druhého skrutinia, kdy si tam mohli dát, koho chtěli, tak mé hlasy využili a poslancem se stal tehdejší předseda Mezinárodního svazu mládeže. Pak už jsem neměl zájem dělat politiku.

Jste pořád členem KSČM?
Ne, nejsem. Vystoupil jsem, když jsem se zhruba před 15 lety přestěhoval do Chomutova. Už jsem neměl sílu v Chomutově znovu začínat, tak jsem to pověsil na hřebík. Navíc jsem měl dost nemocnou matku, tak jsem se věnoval jí. Už jsem se zkrátka nechtěl účastnit politického života ani na stranické úrovni, ani jiné a ani už nehodlám. Ale jsem stále volič KSČM.

Musím se zeptat: jste rád, že došlo k sametové revoluci?
Těžko se na to odpovídá. Jsem rád, že došlo ke změnám. Ale nejsem rád, co vše se pod hlavičkou těch změn ve společnosti událo. Tím myslím privatizaci, úpadek školství. Škol je víc, ale studenti toho znají míň. Třeba tohle mě mrzí.

Když se na dnešní dobu podíváte v globálu, žije se dnes lépe?
Řekl bych, že to je asi mírně lepší. Ale takhle odpovídám jen z toho důvodu, že chcete, abych se rozhodl. Je to lepší, ale mohlo by to být mnohem lepší.