Teplickou Doubravku zachránili radioamatéři. Mluví z ní i s kosmonauty

  • 4
Nechybělo moc a na vrcholu Doubravské hory nad Teplicemi dnes mohly být jen rozvaliny kdysi mohutných zdí. To málo, co zbylo z dělostřelecké pevnosti a pozdějšího romantického zámečku, zachránili radioamatéři. Na „Doubravce“ sídlí už 50 let.

Pro radioamatéry byla 392 metrů vysoká dominanta Teplic ideální lokalitou. „Potřebujeme vysoké odlehlé místo, proto jsme o nevyužitou Doubravku v roce 1965 požádali. Město nám pronajalo věž, později jsme odkoupili celý areál,“ vypráví předseda Radioklubu Doubravka Michal Bělohradský.

V 60. letech fungovala na vrcholu restaurace, ale zbytek budovy byl v dezolátním stavu. Zdivo hrozilo zřícením, propadaly se stropy.

„Klub měl tehdy 200 členů a střídali jsme se tu každý den. Chlapi stavěli zdi, děti je spárovaly. Ujali jsme se toho v poslední chvíli, Doubravka se už měla demolovat,“ podotýká Bělohradský.

Radioamatéři do roku 1975 opravili budovu s vyhlídkovou věží, další objekty postavili sami. Nezastaví se ani dnes, přestože počet členů klubu za půlstoletí klesl na 80.

„Letos opravíme fasádu na hlavní věži a chceme vyčistit kasematy. Měníme také nosné trámy nad Rytířským sálem. Ale je to těžké, kdo má práci, tak nemá čas, a ti, kteří práci nemají, jsou otrávení a do ničeho se jim nechce,“ posteskne si předseda radioamatérů.

Opravy radioamatéři zčásti dotují sami, dostávají ale i příspěvky z ministerstva kultury, krajského úřadu a teplické radnice.

Radioamatéři si povídají i s kosmonauty

Hlavní činností klubu je vysílání a přijímání rádiových vln. A to mu jde skvěle. Zatímco poskytovatelé telefonních služeb mají občas potíž navázat spojení na pár kilometrů, tepličtí radioamatéři zvládají na totožných kmitočtech přenos na tisíce kilometrů. Vyhrávají tak závody po celém světě a mají spojení se všemi zeměmi registrovanými v radioamatérském seznamu, jichž je 340.

Doubravská hora v Teplicích

Původní hrad postavil roku 1483 Jan Ilburk. Novou podobu mu dal v 17. století rod Vchynských, který ho přestavěl na dělostřeleckou pevnost.

V roce 1631 Doubravku nakrátko obsadili Sasové, o 8 let později se zde usídlili Švédové, kteří pustošili okolí.

Krajský hejtman raději nechal pevnost roku 1655 zbořit. V 19. století na jejím místě vznikla romantická restaurace.

Dnes je areál volně přístupný, budovy se však otevírají jen po domluvě nebo při zvláštních akcích, stejně tak i restaurace nebo sklepení pod kasematy.

Kolem Doubravské hory vede také naučná přírodovědná stezka.

Rytířský sál, vyhlídkovou věž a další prostory si lze prohlédnout například 1. května, kdy bude areál cílem akce Běh na Doubravku.

„Jsou mezi nimi i neobydlená území, kam jednou za čas přijede někdo s vysílačkou. O takové spojení je pak obrovský zájem, proběhnou jich desítky tisíc,“ líčí Bělohradský.

Pro radioamatéry z Doubravky není problém spojit se s kolegy po světě odrazem vln od Měsíce a komunikují i s vesmírem. „Každý kosmonaut je zároveň radioamatér. Má koncesi, vlastní značku, a když je na orbitální stanici, tak navazuje spojení s radioamatéry,“ říká Bělohradský.

A o čem si s kosmonauty povídají? „Aby se spojení uznalo, musíte předat základní informace: odkud vysíláte, jaká je vaše značka a jak slyšíte. Pak už si můžete povídat o čemkoli.“ Základem pro komunikaci je angličtina, kdo ji však neovládá, může používat speciální zkratky a kódy.

Radioamatéři však své uši nastavují i hlubinám. Na ultrakrátkých vlnách totiž zachytí i signál z ponorek, které vysílají na nízkých kmitočtech. Vzhledem ke své schopnosti zachytit vše, co se kde šustne, byli proto radioamatéři během studené války v hledáčku tajných služeb.

Vysílačka pomáhala k emigraci, přinášela ale i potíže

„Před revolucí fungovaly odposlechové služby, které sledovaly spojení radioamatérů, zda nepředávají tajné informace,“ líčí Bělohradský a vypráví o členovi, jemuž za totality pomohla k emigraci právě vysílačka na Doubravce.

„Měl letět na Kubu s mezipřistáním v Kanadě a domluvil se s jiným emigrantem, který v Kanadě pracoval jako policista. Když přistáli, vytáhl ho z letadla, a jakmile se dotkl kanadské půdy, mohl žádat o azyl,“ líčí.

Není proto divu, že byla Doubravka v roce 1968 v hledáčku sovětských okupantů. Krátce po invazi vtrhli do sídla klubu, vzali techniku a zatkli tehdejšího předsedu, který proti zásahu protestoval.

„Odvezli ho na týden do Drážďan, v rozhlase se o něm mluvilo jako o hrdinovi. Byl nesmírně komunikativní, a tak dokázal Rusy přesvědčit, aby mu techniku vrátili a ještě ho odvezli domů. Ale když lidé viděli, že se s Rusy přátelsky loučí, rozbili mu hlavu. Mysleli, že kolaboroval,“ popisuje Bělohradský.

Doubravku dnes radioamatéři střídají se stanicí na Cínovci, kde je ještě lepší spojení. Mnozí tráví u vysílačky dlouhé hodiny. Podle předsedy klubu je totiž velmi snadné lovu rádiových vln podlehnout.

„Člověk se ocitá v úplně jiném světě a rychle zapomene na čas. Když pak vysílačku vypne, tak najednou vidí, že se rozednívá,“ usmívá se Bělohradský.