Německá demokratická republika, Maďarsko, Balkán. Za minulého režimu měl mladý herpetolog velmi omezené možnosti, kam vyrazit. Jakmile se proto Tišerovi v roce 1968 naskytla příležitost vyjet do Jugoslávie za příbuznými, neváhal.
„Žili ve městě Novi Sad, ale protože mě už tehdy drželi hadi a podobná havěť, tak jsem musel ještě více na jih. Ujel jsem jim z pár dináry v kapse, po týdnu jsem se vrátil se třemi zmijemi růžkatými a dalšími zvířaty,“ vzpomíná na své cestovatelské začátky.
Následovaly cesty do Rumunska a Bulharska. „Devětkrát jsem byl v Dobrudži v dunajské deltě, dvanáctkrát v Bulharsku. Všechno to byly cesty za zvířaty,“ dodává Tišer.
Před sametovou revolucí byl prý dovoz živočichů o mnoho jednodušší než dnes. „Státní veterinární správa mi vždy poslala povolení pro dovoz studenokrevných živočichů na celý rok. S tím jsem jezdil, kulaté ministerské razítko mi na hranicích pomáhalo,“ vysvětluje.
Zvířata se tehdy dala posílat i poštou, třeba do obchodů v západním Německu, které vydávaly seznam druhů, o něž byl zájem. „Vybral jsem si konkrétní druhy, které jsem jim jednoduše poslal,“ poznamenává herpetolog.
Nastřádané peníze opět utratil za živočichy
Tišer si však odchytem zvířat nepřivydělával, jak by se mohlo zdát. Všechny peníze nastřádané v německých zverimexech totiž později utratil zase za zvířata.
„Měl jsem tam třeba 300 marek. Moje žena mě měla za blázna, říkala, co by za to bylo sukýnek a halenek. Jenže já jsem tehdy založil při škole v Oloví herpetologický kroužek a potřeboval jsem pro něj zvířata. Byli jsme jedni z prvních v republice,“ připomíná.
Také po otevření hranic ho to táhlo na jih. Se zvířaty se však vracel už výjimečně, zpřísnila se totiž pravidla převozu i obchodování.
„Sem tam jsem si ale něco dovezl. Z Maroka čtyři ropuchy a jednoho hada, z Arménie horskou užovku. Poslední zvířátko jsem si přivezl z Kypru před pěti lety, také to byl užovkovitý had,“ podotýká.
Dnes už je Tišer „klasickým“ turistou, byť s mimořádnými znalostmi fauny i flory. Další země už ale v jeho portfoliu přibývat nebudou. „Svět se zbláznil, už mě to tam neláká a za zvířaty se už honit nebudu,“ říká.
Láká ho už jen Finsko, kde ještě nebyl
K rodné hroudě jej připoutaly zdravotní komplikace, před dvěma lety měl totiž infarkt.
„Chytil mě ve Francii na nejvyšší duně Evropy u Arcachonu. Když jsem scházel dolů, začal jsem se potit a pak už mě vezla rychlá sanitka do nemocnice, kde jsem zkolaboval,“ líčí.
„Nahodili mě hned na první pokus, pak mě vezli vrtulníkem do Bodreaux. Po návratu domů mi hodně létal tlak a jednou to se mnou švihlo, až jsem si zlomil obratel. Prodělal jsem pak dvojitý bypass, následovaly lázně v Poděbradech,“ vypráví Tišer.
K vzornému pacientovi lázní měl však daleko. Každé odpoledne utíkal na túry po okolí, vylézal na kostelní věže v Kolíně či Čáslavi. „Ale asi je to dobře, lékař mi říká, že srdce se musí udržovat v kondici,“ směje se.
Plán jeho výletů se tak nadále plní. Toto léto už stihl Rakovnicko a Broumovsko, čekají ho opět Poděbrady a v září Jetřichovicko.
„Ale abych se přiznal, hodně mě láká Finsko, což je jediná evropská země, kde jsem nebyl. Své předsevzetí nevyjíždět za hranice možná přeci jen poruším,“ přiznává nakonec.
