Je to trochu kontrast. Na poličce v jeho pracovně stojí v řadě letité aparáty, jimiž poprvé zachycoval svět kolem sebe. Tím úplně prvním byl Voigtländer Bessa z roku 1963 na svitkový film.
Pod historickými kousky je ale grafický monitor s přídavnými clonami a počítač s nejnovějšími grafickými programy.
„Kamarádi nechápou, jak takový klasik, který vyrostl na kinofilmu, může pracovat s počítačem. Ale pro mě je to objev. Já za těch 35 let, co jsem dělal v komoře, trpím šeroslepostí a pořádně nezaostřím. A teď mám díky počítači temnou komoru ve dne!“ září Reissig.
Aby držel krok s dobou, čte knihy o grafice, dojíždí do vědecké knihovny, chodí na semináře.
„Všechno fotím do surového formátu, takzvaného rawu, který pak vyvolávám a zpracovávám v počítači. Vstřebávám novinky, abych to uměl co nejlépe,“ dodává.
Na zádech tahal dvacet kilo
Cestu k digitální fotografii si však Jiří Reissig poctivě vyšlapal prací s klasickými analogovými přístroji. Už v roce 1968 spoluzakládal teplickou fotoskupinu Total, v níž autoři zpracovávali různá témata od aktů přes zátiší až po studie. Reissiga to ale vždy táhlo ke krajině.
A když se začal věnovat horolezectví, nebylo na výběr. „Foťáky jsem bral vždy s sebou. Kluci mi za to nadávali. Základní horolezecké vybavení mělo patnáct kilogramů, já se ale s fototechnikou vyšplhal nad dvacet kilo,“ říká s úsměvem.
Na horách fotil ruskou zrcadlovkou na velký formát s výměnnou optikou, k tomu většinou tahal ještě jeden kinofilmový aparát.
„Technika na horách dost trpěla, dnes mám ale díky tomu poměrně bohatý archiv. Horolezeckou činnost jsem provozoval 20 let a vždy jsem fotil,“ říká Reissig.
Potkal i legendárního Hillaryho
Během oněch dvou desetiletí si splnil několik snů. Vystoupal na Matterhorn, výstupem tří severních stěn za sebou zdolal Mont Blanc a stál pod Mount Everestem.
„Neměl jsem ani peníze, ani fyzičku zdolat jej, ale aspoň jsem ho viděl. A co víc – pod Everestem jsem potkal Edmunda Hillaryho, prvního přemožitele nejvyšší hory světa,“ vypráví Reissig.
Sám v Himálaji vystoupal na Kala Patthar, což je podle něj spíše turistický kopec.
„Měl 5 643 metrů nad mořem. Je pravda, že když u lékaře řeknu, že se mi ve výšce nad 3 500 už špatně dýchá, tak mě div nevyhodí z ordinace s tím, že on sám se zadýchává při cestě na Milešovku,“ směje se teplický fotograf.
I jeho však trápí zdraví. V roce 2013 mu lékaři z hlavy odstranili nezhoubný nádor. „Tlačil na nervy za uchem. Od té doby mám trošku problémy s rovnováhou, na ucho navíc téměř neslyším a šíleně mi v něm hučí,“ přiznává.
„To mě odrazuje od delších cest,“ posmutní. Přesto každý rok alespoň jednou vyráží fotit do Dolomitů, chce se také vrátit do Tater. A pokud vše klapne, na podzim znovu vyjede do Afriky.
Výstava zmapuje desetiletí
„Mám rozjednáno Zimbabwe, Zambii, Botswanu a Jihoafrickou republiku. Bylo by to úžasné, protože díky kontaktům kamaráda, který vše zařizuje, bychom se dostali na místa, kam se běloch běžně nepodívá,“ doufá v další velkou cestu.
V Česku jsou jeho srdeční záležitostí Labské pískovce, kam jezdí poslední roky aspoň čtyřikrát za měsíc.
„Sotva ráno vstanu, zapínám počítač a prohlížím webkamery v Labských pískovcích. Když to vypadá dobře, jedu fotit,“ líčí.
Jeho životní jubileum, které oslaví na konci léta, doprovodí i velká výstava v Jízdárně teplického muzea.
„Představím na ní snímky z posledních 10 let, které doplní nějaké zásadní kousky z minulosti. Jízdárna je velká a fotek se tam vejde opravdu hodně,“ dodává Reissig.
