V zapomenutém pobočném lágru koncentráku na Teplicku žily „modré“ ženy

  • 30
Na pobočný lágr německého koncentračního tábora ve Velvětech na Teplicku se 72 let po válce skoro zapomnělo. Není tu pomník ani pamětní deska. Přitom tu trpěly maďarské Židovky, které tady musely vyrábět bomby.

Před areálem společnosti Czech Aerosol, který stojí ve Velvětech, kouří několik zaměstnanců, kteří mají polední pauzu. Všude kolem pomalu rozkvétají pampelišky a šeříky.

Téměř 72 let od konce 2. světové války však jen málokdo z nich tuší, že to nebylo vždycky tak klidné místo. Za války tu stávalo pět nízkopodlažních baráků, které byly obehnané ostnatým drátem nabitým elektřinou.

V průběhu roku 1944 tu vyrostl pobočný lágr německého koncentračního tábora Flossenbürg. Často to nevědí ani místní.

„Kluci říkali, že v továrně za války něco bylo, že tu byli vězni, ale nic moc o tom nevím. A tady ve Velvětech o tom asi neví moc nikdo,“ odpovídá asi pětadvacetiletý Pavel na otázku, zda o lágru někdy slyšel.

Obdobně reaguje i paní Eva, která se do Velvět přistěhovala nedávno. „Vůbec netuším, že tady něco takového bylo, nikdo tady o tom nemluví. Myslím, že už tu nežije nikdo tak starý, aby si to pamatoval,“ říká.

Plnily granáty i hlavice raket

Autoři publikace Terezínské studie a dokumenty 1999 uvádějí, že první a jediný transport do nově zřízené pobočky dorazil 10. října 1944. Bylo v něm na 600 maďarských a jedna litevská Židovka z Osvětimi.

Dostaly vězeňská čísla 54 636 až 55 234 a ubytované byly v pěti barácích. V rozích tábora stály strážní věže, odkud na chod tábora dohlíželo 36 strážných SS. Přímo v táboře pak ještě 19 dozorkyň SS.

Vězeňkyně si na práci vyžádala německá Společnost pro zhodnocení chemických výrobků, která roku 1942 otevřela ve Velvětech svou pobočku.

Plnily tu granáty a hlavice raket V-2 střelným prachem či miny a pumy fosforem. Některé ženy vyráběly i plynové bomby. Kvůli práci s nebezpečnými chemikáliemi jim promodrávala kůže, a kvůli tomu nesměly chodit na slunce.

V jakých místech se přesně tábor nacházel, je ale dnes trochu záhada. Někteří zaměstnanci se zajímají o historii továrny, mají to v okolí prochozené včetně bunkrů, jež tu také vznikly za 2. světové války.

Přímo pozůstatky lágru ale nenašli. „Nemáme tu žádný pomníček, a pokud vím, tak sem ani nikdy nepřijeli příbuzní vězněných,“ říká Ilona Olmrová z recepce podniku.

Kde přesně tábor byl, se neví

Domněnky o umístění tábora se tak různí. Podle některých lidí ležel uprostřed velvětských lesů, podle jiných hned u areálu bývalé muniční továrny, kde je dnes příjezdová cesta, další zase ukazují vzdušnou čarou přes les směrem na obec Žalany.

Za lesem opravdu stojí areál obehnaný betonovými sloupy, na nichž mohl být kdysi ostnatý drát. Dnes je tam střelnice a několik podzemních bunkrů.

„Ale není to pozůstatek přímo německého lágru, jde o muniční sklad, který hlídali vojáci,“ upozorňuje Jindřich Mouka, starosta Žalan. Spojitost s vězněnými ženami ale sklad má, právě sem totiž putovaly bomby a pumy, které vyrobily.

Nic o umístění a fungování tábora nelze dohledat ani v kronikách obce Rtyně nad Bílinou, pod niž Velvěty spadají.

„Bohužel nemáme obecní kroniky z válečných let, a vlastně žádné, protože komunisté je všechny zlikvidovali,“ říká Jaroslav Liška, starosta Rtyně. „Vím, že byl za války u velvětské továrny zřízen koncentrační tábor, ale neslyšel jsem, že byl pro maďarské vězeňkyně. Nic konkrétního o něm nevím,“ dodává.

Neznámý osud mnoha vězeňkyň

Z několika jiných válečných dokumentů, které se dochovaly, se však dá vyčíst aspoň trocha z toho, co se v táboře dělo těsně před koncem války. Hlášení z 13. dubna 1945 uvádí, že v tu chvíli tu bylo 394 vězeňkyň.

Dnes už ale nelze ověřit, zda číslo sedí a co přesně se stalo se zbylými dvěma stovkami žen.

Lze jen spekulovat, zda zemřely třeba na následky práce s chemikáliemi, nebo spíš kvůli tomu, že velitelem lágru byl brutální esesák Christian Mohr, který ženy krutě bil a třeba jim zakazoval i v mrazech nosit kabáty.

V dubnu 1945 byl zbytek vězeňkyň „evakuován“ a šly pěšky do Litoměřic a pak do Terezína, kde je záhy poté osvobodila sovětská armáda.

„Po válce byl na místě lágru zřízený internační tábor pro německé civilní obyvatelstvo,“ přibližuje pak další střípek z historie velvětského tábora starosta Liška.

Podle zjištění MF DNES zatím ani dnes nikdo neuvažuje o zřízení památníku či pietního místa, které by připomínaly válečné a poválečné hrůzy, jež se ve Velvětech staly.