Jak jste se stal prezidentem HC Roudnice?
Znáte to, člověk se realizuje i ve svých dětech. Mám tři syny, dva hrají hokej a třetí bude za rok taky, teď mu jsou teprve tři. A když jsem s nimi chodil na hokej, tak jsem se při tom začal angažovat. Až jsem se stal prezidentem klubu. To bylo v roce 2008, teď začnu třetí rok.
Jak na vás lidé jako na známou televizní tvář reagují?
Někde byli ze začátku překvapení, ale za těch pár let už vědí, že se kolem hokeje motám.
Nechtěl jste v televizi dělat spíš "sporťáka"?
Aspoň nejsem ve střetu zájmů (úsměv). Ale přiznávám, že v dětství jsem poslouchal pořad S mikrofonem za hokejem. A představoval jsem si, že bych dělal sportovního komentátora v Českém rozhlase. Pak ale přišla revoluce a člověk se ubíral jiným směrem.
Nerýpají v legraci sportovní kolegové z České televize, když to Roudnici nejde?
Když se potkáme, ptají se, jak se daří. A těší mě, že někteří režiséři, se kterými vysílám Události, sledují na onlajnech, jak hraje Roudnice. A pak mi to hlásí.
Jak vám vůbec je, když kvůli práci vynecháte hokej?
Když sloužím a hraje moje mužstvo, trpím, že tam nemůžu být. Při přípravě na Události internetové přenosy nesleduji, nechci se nechat rozptylovat a znervózňovat. Hned po Událostech mi ale prostřední syn telefonuje nebo posílá SMS, jak jsme dopadli.
A při čem zažíváte větší stres: při živém vysílání, nebo při zápase?
Za léta praxe musím říct, že někdy už na hokeji. Třeba když vyhráváme o gól a je pár minut do konce, to jsem hodně nervózní. Zrovna nedávno v Klášterci, který je v naší skupině Západ suverénní, jsme v závěru vedli 7:5, přesto jsme prohráli 7:8 v prodloužení. Nebo naopak v Jablonci, když jsme ve třetí třetině o dva góly prohrávali, a utkání ještě otočili.
Co vás na práci prezidenta klubu vlastně baví?
Záleží mi na hokeji v Roudnici, jsem roudnický rodák a patriot. A jsem rád, že se u nás hraje druhá liga. Mám za to, že je efektním zviditelněním města. Třebaže ne vždy a ne všichni, například z vedení města, dost docení, jak kvalitní sport se u nás hraje. Jsme malé město, malý klub, a přitom působíme v celorepublikové lize jednoho z nejpopulárnějších sportů.
A letos vám to docela jde, že?
V předchozích dvou sezonách jsme se drželi zuby nehty, letos už nepochybuji, že se dostaneme do play-off. Bude to svátek pro klub i roudnické fanoušky, dosud nikdy se nám to nepovedlo.
Jaká je vůbec u vás atmosféra?
Máme celkem nový stadion, starý sedm let. Je malý, hlediště na jedné straně, ochozy bývají zaplněné z třetiny, z půlky. Chodí přes 200 lidí, na atraktivní zápasy kolem pěti set. A atmosféra je výborná.
Bohumil Klepetko při moderování Událostí s kolegyní Ivetou Toušlovou.
Od letošní sezony jsme angažovali zkušené manažery speciálně pro A-tým dospělých. Hokej dělají léta, starají se, aby byl tým zajištěný i finančně. Oni přivedli trenéra Petra Bílka. Ale chci zdůraznit, že veškerý management klubu včetně mě pracuje úplně zadarmo. Nikdo to nemá jako své zaměstnání, vše děláme ve volném čase.
Jaká je vůbec druhá liga?
Strašně těžká! Snažíte se dělat poloprofesionální hokej v ryze amatérských podmínkách. Co jinde dělají placení manažeři, to se u nás dělá jako hobby. Přitom soutěž je kvalitní, jsou v ní dobří hráči.
Třeba jimi budou i vaši synové. Za jaké týmy hrají?
Samozřejmě za HC Roudnice. Nejstaršímu Jeronýmovi je třináct let a hraje ligu starších žáků. Osmiletý Benedikt chodí do 3. třídy, ale hraje za tým 4. třídy. Nejmladšího Teodorika hokej teprve čeká.
Vaše manželka taky propadla hokeji?
Musím říct, že jsme vpravdě hokejová rodina. Dennodenně se u nás řeší logistický problém, kdo kterého syna na jaký trénink odveze. A těší mě, že manželka chodí nejen na zápasy synů, to je samozřejmé, ale že přijde i na utkání druhé ligy, byť třeba ne na celé. Líbí se mi, když jdeme na hokej jako rodina.
V České televizi vystupujete seriózně. Umíte jako šéf klubu zařvat?
Myslím, že kolegové by vám řekli, že to dokážu.
Nelákalo by vás pracovat třeba v extraligovém klubu?
Bafuňáře dělám ve svém volném čase, ale člověk nikdy neví, co mu život přinese... Ovšem mluvím o tom jen v legraci.
