„Naštěstí už nemusím nikam cestovat, takže trávím v ateliéru tolik času, co mi zdraví dovolí,“ říká Richter.
Přestože malíři bývají jako poustevníci celé dny zavření v ateliéru a soustředí se jen na tvorbu, podle Richtera je malířství ve skutečnosti dost rušné povolání.
„Když musíte jezdit po světě a vystavovat, abyste se uživil, tak to má k poustevnictví daleko. A o mou práci zájem byl, tak jsem cestoval často,“ připomíná uznávaný malíř krajin, portrétů, ale i děl s mystickými či existenciálními náměty.
Výtvarnému umění propadl v 15 letech po příchodu na sever Čech. Do té doby žil v Modřanech u Prahy, tehdy poklidném městysi v blízkosti lesa.
„V roce 1945 byl otec coby úředník ministerstva informací vyslán na sever. Odchodem z Modřan jsem tehdy velmi trpěl, ale když jsem pak s novými spolužáky procházel mimořádně krásnou krajinou Českého středohoří, stesk po bývalém domově vyprchal,“ líčí umělec.
Pomáhalo mu, že byl za války v odboji
České středohoří pak mnohokrát zachytil na svých obrazech. „Malováním jsem se smiřoval s odchodem z Modřan. Otce vozíval šofér po kraji, kde sháněl informace, a já často jezdíval s nimi. Vždy mě nechali někde stát se štafličkami a já maloval. Odpoledne pak pro mě přijeli,“ vypráví.
Uměním, ale také četbou filosofických spisů, se Richter vyrovnával i s rodinným světonázorem. Jeho otec byl totiž marxistický básník a novinář a i zbytek rodiny se hlásil k bolševismu.
„Díky otci jsem se ale už ve čtyřech letech naučil číst a v jeho velké knihovně jsem pak hledal i jiné názory než bolševické. Stal jsem se pak postrachem rodiny. Ještě jsem nechodil do školy a už jsem klanu oponoval. Nebylo to snadné, protože byli velcí a bylo jich na mě hodně,“ usmívá se Richter.
Později oponoval i Svazu výtvarných umělců, který mu v roce 1950 zakázal vystavovat i přesto, že o jeho práce byl velký zájem. Svaz mu dokonce doporučoval, aby umělecké činnosti zanechal a věnoval se společensky prospěšné práci, nejlépe v těžkém průmyslu.
„Nemaloval jsem to, co se tehdy pokládalo za jediné možné umění socialistického člověka. Přesto jsem dál tvořil. Za války jsem byl totiž díky své rodině v komunistickém odboji a byl jsem také poslední tiskař Rudého práva, za což se tehdy stavělo ke zdi. Takže mě nechali na pokoji a to, že jsem se narodil v bolševické rodině, mi umožnilo bolševismus přežít,“ připomíná Richter paradoxy doby.
Stále na sobě pracuji, říká umělec
Jeho práce mohli lidé vídat v omezené míře až po roce 1958 a pak až po revoluci. Dnes už ale nevystavuje.
„Můj zdravotní stav se k cestování nehodí a já si vždy chtěl výstavu připravovat sám. Ale jsem takhle spokojený. Mohu malovat a nemusím už nikam se svými obrazy jezdit,“ říká ve svém ateliéru plném hotových, ale i rozpracovaných děl. Ke svým obrazům se totiž často vrací, třeba i po mnohaleté pauze.
„Na tomhle jsem pracoval v letech 1963 až 2001. A vidíte, pořád je na něm co zlepšovat,“ dotýká se zlehka štětcem plátna.
Přestože má 85letý umělec velké problémy se zády, stále tvoří několik hodin denně. Problémy s páteří se u něj projevily zhruba před osmi lety, tehdy měl velké bolesti.
„V nemocnici mi řekli, že už několik let nemám nárok chodit po dvou. Velké obratle mi uskříply senzorické nervy. Lékaři chtěli vidět, jak pracuji, jak se přitom pohybuji. A když viděli, že se třeba 12 hodin krčím nad grafikou, tak měli jasno. Po dvou sice chodím, ale když si nedám pozor, okamžitě upadnu. Páteř nedrží tělo pohromadě,“ krčí rameny.
Že by ale tvůrčí činnosti zanechal, to je pro něj nemyslitelné. „Stále na sobě pracuji, stále je co zdokonalovat. Doufám, že jednou přijde okamžik, kdy si řeknu, že je to už perfektní,“ uzavírá Dan Richter.
