Odmalička ráda chodila do galerie a dnes je její ředitelkou. Díky moudrým lidem, kteří ji v mládí oslovili, se už od útlého věku učila vnímat moderní umění.
„Nikdy jsem neměla potřebu žádat od umění, aby popisovalo realitu, ale aby vytvářelo realitu novou,“ vzpomíná Alena Potůčková.
Jak jste poznala roudnickou galerii?
Narodila jsem se v Roudnici v roce 1953 a žila jsem zde až do svých šestnácti let. Roudnickou galerii jsem zastihla na počátku její existence, tedy v době, kdy se otevírala rekonstruovaná budova zámecké jízdárny. Vedl ji tehdy Miloš Saxl a galerie za jeho působení vstoupila do roudnického kulturního života velmi razantním způsobem. Často jsem do galerie chodila a účastnila se všech jejích akcí od výstav přes koncerty až po literární programy.
A vy a umění?
Chodila jsem do Lidové školy umění. Měli jsme osvícenou pedagožku Olgu Vaicovou, která nás učila vnímat moderní umění. To v mém životě sehrálo důležitou roli.
V galerii se vám hodně věnoval bývalý šéf Miloš Saxl, že?
Miloše Saxla jsem si velmi vážila. Vytvořil při galerii skupinu studentů, kterým otcovsky říkal „zahrádka“. Já jsem však měla tu čest ji navštěvovat jen krátce, protože jsme se s rodiči odstěhovali do Prahy. Dějiny umění ale v Praze tenkrát neotevírali, a tak jsem udělala zkoušky do Brna s tím, že později přejdu do Prahy. V Brně se mi ale tak zalíbilo, že jsem tam zůstala. Strávila jsem tam pět krásných let.
Svou profesní dráhu jste ale začala v Praze, ne?
Po studiích jsem se vrátila do Prahy a byla jsem zaměstnaná v Národní galerii v oddělení regionálních galerií. To mi poskytlo možnost zabývat se odbornou prací těchto institucí, které byly dosti výjimečné, a to i v evropském kontextu. Na přelomu padesátých a šedesátých let se u nás podařilo vybudovat ojedinělou síť přibližně pětadvaceti institucí. Jednou z nich byla i roudnická galerie. Byl to modelový příklad, jak se na malém městě, kde však byla zajímavá místní tradice, podařilo vytvořit osvícenou instituci. Byla založena na starší tradici – na daru významné osobnosti sběratele a mecenáše Augusta Švagrovského, který před sto lety vybudoval sbírku moderního umění, v níž figurovaly osobnosti jako Antonín Slavíček, Antonín Hudeček a řada jejich souputníků z přelomu 19. a 20. století.
Jak jste se vrátila do Roudnice?
V roce 2008 jsem se dozvěděla, že moje předchůdkyně Miroslava Hlaváčková odchází do důchodu a vypisuje se výběrové řízení na ředitele roudnické galerie. Do konkurzu jsem se přihlásila, protože jsem si přála zakončit svou odbornou dráhu na místě, které sehrálo důležitou roli v mém životě. Měla jsem také pocit, že galerii něco dlužím, a chtěla jsem jí to splatit. Věděla jsem, že tu působí velmi zodpovědní lidé a že se budu moci opřít o svoji přítelkyni z dětství – Marušku Lutkovou v roli ekonomky, se kterou jsme obě začínaly v Saxlově „zahrádce“, a o celou řadu dalších lidí.
Miloše Saxla jste také připomenuli, když jste se v galerii nedávno vrátili k akci 1. mezinárodního malířského sympozia z roku 1970.
Miloš Saxl tehdy spolupracoval s Václavem Boštíkem a Jaromírem Zeminou a společně vnesli do českého prostředí zajímavý a ojedinělý projekt. Do Roudnice pozvali malíře ze šesti evropských zemí a vytvořili pro ně v prostorách jízdárny jeden obrovský ateliér. Malíři v něm tvořili v dobré shodě a spolupráci a po skončení sympozia každý z umělců alespoň jedno dílo věnoval do roudnické sbírky. Miloš Saxl chtěl vytvořit tradici bienále, která by v mezinárodním kontextu pomohla získávat nové přírůstky do galerijních sbírek. Bohužel se první sympozium konalo na počátku normalizace, kdy skončily iluze o pozitivním společenském a mezinárodním vývoji v Československu a režim se radikálně proměnil. Tím idea mezinárodní spolupráce skončila. Jako připomínku 1. mezinárodního malířského sympozia jsme po čtyřiceti letech získanou kolekci vystavili.
Jakým způsobem dnes roudnická galerie pracuje?
Naše výstavy děláme na základě dlouhodobých dramaturgických cyklů. Myslíme si totiž, že galerie našeho typu má za povinnost oslovovat co nejširší publikum. Na malém městě a v regionu Podřipska hrajeme roli významného kulturně společenského centra, ale zároveň usilujeme o přesah do celého Ústeckého kraje i do Prahy. Naše dramaturgické cykly proto odrážejí různé potřeby publika. Pořádáme výstavy jak tradiční, tak experimentální, které jsou vytvořeny přímo pro jedinečný prostor zámecké jízdárny. Vytvořili jsme také nový galerijní web, který nejen informuje o našich aktivitách, ale také jsou na něm všechny naše sbírky on-line, aby si zájemci o výtvarné umění mohli zjistit, co všechno obsahují. Dozvědí se tak o naší nejdůležitější roli spočívající v tvorbě sbírky a v péči o ní.
Jaký cyklus jste připravili na letošní rok?
Letos jsme se rozhodli otevřít nový dramaturgický cyklus nazvaný „Téma“, protože se v současném světě vynořují velmi aktuální otázky, na které je umění schopno hledat specifické odpovědi. Umění totiž někdy dokáže dlouho dopředu vycítit jistá nebezpečí nebo ještě skryté procesy, které ostatní lidé tolik nevnímají.
S čím se návštěvníci na právě otevřené výstavě setkají?
Čerstvě zahájená výstava se jmenuje War Zone (válečná zóna) a její realizace se zhostili umělci Pavel Kopřiva a Jiří Černický. Oba pocházejí z Ústeckého kraje a i to je pro nás velmi důležitá vazba. Tito autoři umějí netradičním způsobem přemýšlet o závažných otázkách současnosti a jsou schopni vnímat absurditu některých problémů a originálně je ztvárnit. Celý výstavní prostor roudnické galerie je obrácen „vzhůru nohama“. Návštěvníci budou asi zaskočeni a bude jim chybět klasická expozice, ale o to účinněji jimi snad otřese toto velké téma, které prochází dějinami.
Bude i tato výstava doplněna doprovodnými programy?
Chystáme celou řadou atraktivních programů. Neuropatolog a spisovatel František Koukolík bude přednášet o tom, proč lidé válčí. Bude zkoumat příčiny konfliktů ze všech možných úhlů pohledu. Charismatický herec z ústeckého Činoherního studia Jaroslav Achab Haidler bude číst z nejslavnějšího románu o válce a míru od Lva Nikolajeviče Tolstého. Komorní soubor Ritornello představí hudbu a tance pod názvem Battaglie e lamenti o tom, že po válce přicházejí nářky. Stamicovo kvarteto přednese 3. smyčcový kvartet Dimitrije Šostakoviče z roku 1946, jenž se vrací k atmosféře Velké vlastenecké války. Vše se bude odehrávat v kvazi vojenském prostředí výstavního prostoru, proto bude i vyznění těchto programů mnohem silnější.
