Poslední srpnová sobota je pro Ondřeje Štveráčka běžným pracovním dnem. Od osmi večer má na programu vystoupení v pražském podniku U Malého Glena, kde hraje zhruba jednou do měsíce.
„Možná bych to ale ani nenazýval prací. Pro mě je to pořád hlavně obrovská zábava,“ říká s úsměvem. Splnil si totiž velký životní sen.
Že se jednou chce živit hraním na tenorsaxofon, si uvědomil prakticky okamžitě poté, co mu tenhle nástroj v jeho patnácti letech svěřili v litvínovské „hudebce“.
Když se ho doma zeptali, jestli nechce na něco hrát, odpověděl nejprve stroze a bez rozmýšlení, že ne. Posléze názor změnil, ale tak trochu donucený okolnostmi.
Klarinet ho nebavil
„Přišel jsem s tím, že tam chci chodit, protože tam začali docházet mí dva velcí kamarádi. Nic víc. Bylo mi asi devět nebo deset. Normálně vás tam vezmou v září, tohle už byl snad listopad. Naštěstí mě ale vzali i tak,“ vzpomíná dnes osmatřicetiletý Ondřej Štveráček.
Saxofon také nebyl jeho prvním nástrojem, tím byla zobcová flétna, o něco později přešel na klarinet. A jak přiznává, označení poctivý žák k němu tehdy také rozhodně nepasovalo.
„Cvičení na klarinet mě nebavilo a taky jsem to podle toho flákal. Všechno jsem se vždycky snažil nacvičit až těsně před hodinou,“ přibližuje svůj přístup.
Přesto ZUŠ navštěvoval dál. A udělal dobře. Když mu bylo patnáct, založil její ředitel Jaroslav Sochor Studentský bigband. A při rozhodování, komu pověsí na krk tenorsaxofon, nakonec ukázal právě na Ondřeje.
Nic jiného než hudba
„To mě začalo najednou ohromně bavit. Poslechl jsem si totiž nahrávku Blue Train od Johna Coltrana a už se to vezlo. Zbláznil jsem se do toho a náhle jsem cvičil pořád,“ popisuje s tím, že tenkrát navíc koketoval i s bicími.
Jít hudbu studovat si ale tehdy netroufl, a tak zvolil litvínovské gymnázium. Po jeho absolvování si zkusil ještě i jiný obor, ale nechal ho, neboť si mezitím ujasnil, čemu se chce skutečně věnovat.
„Po gymplu jsem šel na ČVUT. Vydržel jsem tam ale jenom šest týdnů. Prostě jsem zjistil, že tohle dělat nechci, že vlastně nechci dělat nic jiného než hudbu. Nebavilo mě to tam, neměl jsem čas cvičit na saxofon,“ přiznává.
Nakonec zkusil přijímačky na pražskou Ježkovu konzervatoř. Napoprvé ho nevzali, takže rok studoval hru na bicí v Teplicích. Napodruhé už se pak ale na „Ježkárnu“ dostal.
S bubnováním byl konec
„Sousedé z celé ulice si přitom určitě oddechli, že odcházím do Prahy, protože na bicí jsem zkoušel v garáži a byl to pořádný rachot,“ líčí Štveráček se smíchem.
S bubnováním ale záhy skončil a věnoval se už jen saxofonu. „Měl jsem problémy se šlachami, a tak jsem dal saxofonu přednost. Myslím, že to byla rozumná volba. Nebyl bych tak dobrý bubeník jako saxofonista,“ přemítá.
Na konzervatoři dostal od legendárního německého saxofonisty Uweho Platha neocenitelné rady, a také tam poznal řadu dalších skvělých hudebníků včetně svých spoluhráčů, se kterými sestavil kvarteto.
Často si však před obecenstvo stoupne i s jinými muzikanty. Vystupoval třeba v Jihoafrické republice, na Bali, v Maroku, Rusku nebo v Japonsku. „Japonci jazz milují, jsou z něj nadšení. Je to opak Česka, kde má jazz jen okrajovou pozici, vůbec se mu tu nedostává dostatečného prostoru v médiích,“ míní.
V době, kdy prezidentoval Václav Klaus, hrál několikrát i ve Španělském sále Pražského hradu. Za svůj dosavadní kariérní vrchol považuje koncertní šňůry se světoznámým americkým bubeníkem Genem Jacksonem.
Na kontě čtyři desky
„Hráli jsme spolu loni i letos, on je ve svém oboru absolutní špička,“ těší Štveráčka, že spolu už natočili i dvě alba. To druhé má vyjít do konce letošního roku, celkem už tak bude mít Štveráček na kontě čtyři desky.
První s názvem What’s outside byla v roce 2010 nominovaná na cenu Anděl, druhou desku The Form zařadila kritika mezi tři nejlepší jazzová alba roku 2013.
Na každé desce je přitom i hudba, pod níž je Štveráček podepsán jako autor. „No jo, občas něco složím,“ prohodí s úsměvem s tím, že hudební talent podědil nejspíš po mamince, která hrála na klavír.
V Prague Post o Štveráčkovi napsali, že když začne hrát, lidé okamžitě zapomenou na vše ostatní a jen poslouchají. Pochval se dočkal i od některých slavných světových kolegů.
„Podle mého je jedním z nejlepších na světě,“ řekl třeba britský saxofonista Osian Roberts. Štveráček má z chvály radost, ale bere ji s nadhledem.
Jeho jméno oříškem pro cizince
„Čte se to samozřejmě dobře, ale víte co – jeden z nejlepších na světě? Já nevím. Dobrých saxofonistů je spousta,“ říká pokorně.
Rozhodně souhlasí s tím, že patří k těm s nejnáročnějším jménem. Pro cizince je to pořádný oříšek a má prý díky tomu i několik příhod.
„Třeba v německém Lipsku řekl moderátor na koncertu horko těžko ještě moje křestní jméno, ale příjmení ze sebe už nedostal,“ směje se Ondřej Štveráček.
Do vystoupení v klubu U Malého Glena zbývá pár minut, nějaké větší soustředění, natož nervozita, se u Štveráčka nijak neprojevuje. „Nervózní nejsem už řadu let,“ zakroutí hlavou.
Taky proč, když se během kariéry díky svému talentu otrkal hraním po boku i takových hvězd, jakými jsou bubeník Eric Vaughn, kontrabasista George Mraz, pianista Emil Viklický či zpěvačka Iva Bittová.
