Co vás přivedlo ke zpracování tématu vyhnání Němců z pohraničí po 2. světové válce?
Když jsem pracoval na dokumentaci portrétů z německých hřbitovů na Stříbrsku, odkud pocházím, narazil jsem na jeden úplně rozmlácený. Nějakou dobu jsem jen stál a díval se na tu spoušť, která už tam zřejmě ležela desetiletí. Z těch ruin hrobek byla cítit obrovská nenávist, a proto jsem se po návratu domů začal zajímat o to, co se tam stalo.
Zjistil jste to?
Bohužel ne, ale začaly na mě znenadání vypadávat věci, o kterých jsem nikdy neslyšel a jejichž rozsah mě šokoval. Cítil jsem se podvedený - společností, vzdělávacím systémem, politickou reprezentací. Proto jsem se rozhodl, že se budu tomu tématu věnovat, neboť o něm nevěděli ani lidé v mém okolí, ve městě, jež bylo před válkou z většiny německé.
Máte vy osobně k tomuto tématu nějaký vztah, například, že by byl nějaký váš předek obětí vysídlení nebo se na něm podílel?
Pocházím z české vlastenecké rodiny, jejíž členové za války ukrývali partyzány nebo bojovali proti nacistům na frontě. Právě díky živým diskuzím v rámci rodiny o výstavě Umění zabíjet jsem se například dozvěděl, že dědeček poté, co strážil těsně po válce Edvarda Beneše, se vydal do pohraničí, kde odvážel Němce na náklaďácích a předával je Američanům.
To jste asi také Němce neměl příliš v lásce, že?
Ne, že by se u nás mluvilo nějak vyloženě špatně o Němcích, ale latentní protiněmecké nálady se u nás pily snad už s mateřským mlékem. Vadili mi Němci a nevěděl jsem proč. Neměl jsem vlastně žádný důvod. Díky těmto projektům se mi ty nelogické předsudky povedlo vyčistit.
Poválečné období je v českých dějinách hodně kontroverzní, jaké byly reakce na vaší výstavu?
Byl jsem asi hodně naivní, když jsem si myslel, že něco takového nemůže nikoho pobouřit. Umění zabíjet jsem dělal z vlastní potřeby pochopit, co se stalo, ne provokovat. Projekt jsem fotil na podzim 2012 a původně jsem měl v plánu ho někdy možná vystavit někde komorně, protože to pro mě byla intimní záležitost. Když přišla nabídka z pražské galerie Artwall, která vystavuje ve veřejném prostoru pod Letnou díla o velikosti asi 4 metrů, moc se mi to nezdálo. Pak jsem na to ale přistoupil, právě kvůli tabuizaci toho tématu a možnosti ho opět otevřít.
Umění zabíjet a Umění dosídlitDvaatřicetiletý fotograf Lukáš Houdek uchopil dění v českém pohraničí krátce po 2. světové válce svérázným způsobem. Protože se z masakrů německého civilního obyvatelstva v Československu v roce 1945 nedochovalo příliš dokumentárních fotografií, Houdek se je snažil uchopit a vytvořit umělecky a role hlavních hrdinů dal plastovým figurám Barbie a Kenů. Umělec vytvořil dva soubory fotografií pod názvem Umění zabíjet a Umění dosídlit. Oba jsou až do 22. května k vidění v ústeckém muzeu. |
Shodou okolností výstava byla týden po prezidentské volbě, kdy právě tuto otázku ve společnosti hodně živil Miloš Zeman. Projevilo se to nějak?Ano, podle toho také vypadaly reakce. Lidé mi volali, psali maily, nadávali mi, přáli mi bolestivou smrt a různé nemoci. Mnoho lidí mě ale i podporovalo a psalo pozitivní reakce. Byl to pro mě divoký měsíc, kdy jsem v podstatě nemohl ani pracovat, jen jsem stále na něco odpovídal. Ale nelituji toho. Ta debata se nakonec ubírala, podle mého názoru, dobrým směrem.
Proč jste do vašich fotografii použil zrovna panenky?
Mým původním záměrem bylo vytvořit na první pohled dokumentární fotografie, kterých moc není, zrekonstruovat to, co se stalo, podle dostupných pramenů. Když si totiž o těch událostech jen čtete a vidíte v závorce nějaké počty zavražděných, nic vám to neřekne. Pokud ale tyto zločiny vizualizujeme, navíc s pomocí panenek, které se tváří jakoby nic, což je do značné míry reflexe tehdejšího postoje velké části české společnosti, hrůznost činů si začneme uvědomovat.
Jak jste vyráběl rekvizity pro fotografie, třeba pušky a pistole?
Na základě dobových fotografií vytvořila kostýmy pro figurky návrhářka šatů pro panenky Barbie Jana Edrová, kterou jsem ke spolupráci oslovil. Díky její skvělé práci vypadají fotky vcelku realisticky. Další rekvizity jsem sháněl po obchodech se starožitnostmi, vetešnictvích a na internetu, s řadou věcí mi pomohli i přátelé, které projekt nadchnul. Pušky a pistole jsou z běžných hračkářství. Je to vlastně trochu zarážející, že jde o reálné dětské hračky.
S výstavou jste byl i v Německu. Jaký tam měla ohlas?
Kromě Česka bylo Umění zabíjet několikrát v Německu, Itálii, a pak také v Polsku a na Ukrajině. Němci obecně na tuto sérii reagují dobře. Pamětníci oceňují, když mladí čeští umělci zpracovávají toto téma a snaží se na něj vrhnout víc světla. Vidí v tom náznak smíru. Některým jen trochu vadily panenky, přišly jim v kontextu daných událostí nedůstojné. Řada lidí na vernisáž přijela i stovky kilometrů, zejména pokud se jich to téma bezprostředně týkalo. Několikrát jsem se tak přímo na výstavě setkal s lidmi, kteří masakry zažili nebo při nich přišli o své blízké. Ale když byl soubor vystavený v Chemnitz, byla situace proti „západnímu Německu“ úplně jiná. Média i veřejnost ji ignorovali a tamní galerista dostal několikrát zprávu, že je nevhodná.
