„Situace je taková, že jsme v Indii naložili stroje na loď a čekáme, až dorazí do poloviny října do Íránu. Všechno se ale mění ze dne na den. Po osvobození strojů budeme pokračovat v krasojízdě a domů přijedeme možná koncem listopadu. Snad nezmrzneme,“ hlásí z Asie Martin Měchura z Horní Řepčice (o expedici zde).
Na blogu jste se svěřili, že vám došly peníze. Jak k tomu došlo a mohou vám čtenáři pomoci?
Peníze nám došly kvůli velkým neplánovaným výdajům. Posledním hřebíčkem do rakve našeho rozpočtu byla právě nemožnost přejet Pákistán po vlastní ose. Proto jsme poslali stroje do Íránu lodí. V souvislosti s tím jsme rozjeli akci Pohled. Za 100 Kč od nás může kdokoli dostat pohled z naší expedice. Právě teď nabízíme z Íránu a Turecka. Stačí nás kontaktovat buď na Facebooku nebo přes mail martin@vespaexpedition.cz.
Možná se za pár měsíců vrátíte do jiné Evropy, než jakou jste opustili. Stíháte sledovat uprchlickou krizi?
Krizi samozřejmě sledujeme. Nejvíce jsme zvědavi, jestli nás vůbec do Evropy vpustí. Odtud se to zdá až neuvěřitelné, co se v Evropě děje. Své názory na to máme, ale nechceme do naší cesty zatahovat politiku, a tak si je necháme pro sebe. Podle současné situace myslím, že bude stačit i to, že budeme komentovat naší cestu muslimskými zeměmi našima očima.
Máte za sebou Indii. Dají se dojmy z této země shrnout do jedné věty? Nebo jednoho slova?
Dojmy z Indie do jedné věty neshrne snad ani básník skládající haiku. A jedním slovem to vyjadřuje výstižně snad jen propagační oddělení indického ministerstva turismu: Neuvěřitelná - Incredible. Ať si pod tím představíte cokoli, vše je pravda.
Co stopování? Hrnuli se vám Indové do tuk-tuku?
Naše stopařské štěstí se v Indii totálně obrátilo. Zatímco v jihovýchodní Asii se nám nedařilo lidi přesvědčit k jízdě s námi, tady se nám nedaří přesvědčit je, aby s námi nejezdili. Dříve jsme sami zastavovali lidem na krajnici, teď čekáme, až si na nás zamávají. A to se děje opravdu často. Natolik, že dokumentuju jen zajímavější případy a spoustu jich prostě odmítáme svézt. Jinak bychom nikam nedojeli.
Expedice VespaJaké země už projeli: Thajsko, Kambodža, Laos, Myanma (Barma), Indie Kolik zatím ujeli kilometrů: 11 500 Kolik lidí svezli: přes 120 |
Daří se vám stále ukrajovat plánovaný denní počet kilometrů? V jakém státě zatím cesta ubíhala nejrychleji a naopak?
Normálně by denní počet kilometrů vůbec nebyl problém, dokonce i s poruchami to vychází lépe, než jsme očekávali. Bohužel musíme řešit i větší problémy než jen opravy všeho druhu, a tak se naše expedice protahuje nejméně o dva měsíce. S rychlostí to bylo zatím nejnáročnější v Indii. Plyn pro tuk-tuka jsme brali v podstatě ilegálně, protože tu neexistují LPG stanice a plynovou bombu lze pořídit jen s trvalým bydlištěm. Takže se občas stávalo, že jsme celkem dlouho hledali někoho, kdo byl ochotný nám bombu vyměnit. Ale i tak kilometry celkem plníme.
Svezli jste už desítky lidí, kteří určitě jen nemlčeli. O čem si povídáte?
Když spočítám počet lidí, kteří mluvili anglicky, tak se to vejde s přehledem na prsty jedné ruky truhláře z povolání. Ale samozřejmě to neznamená, že bychom si nepovídali. Ovšem často každý o něčem jiném. Například jeden z posledních indických stopařů se o čemsi tak rozpovídal, že jsme asi deset minut vůbec nemohli odjet.
Zaznamenali jste na cestě nějaký silný příběh?
O příběhy samozřejmě není nouze a nejlépe se vyprávějí ty veselé. Jeden z mých nejlepších stopařských zážitků byl, když jsem zastavil zuřivě mávajícím lidem u silnice - včetně dětí jich bylo sedm. Říkám chlapíkovi, že beru maximálně dva lidi. On usmlouval tři. OK, snad se tam nějak nacpou. Dovnitř leze první ženská, na klín jedno dítě. Druhá ženská, mimčo do náruče. Najednou další dítě leze přes opěradlo a ještě jedno na bágl. All right. Najednou mi na stupínek u řidiče začne lézt i celkem vypasená hlava rodiny a sedá si čtvrtkou zadku na nádobku na olej. Takový náklad tukan za naší éry nezažil. Popojede pár metrů, zablafe a konec. Nejde nastartovat. Chlapík vyskočí, aby nepřekážel, a tukan startuje. Chlapík si sedá, popojede pár metrů a zase mrtvo. Při podrobnější prohlídce objevuji promáčklou hadici na vzduch. Sádelník nám ucpal zadkem přívod vzduchu do motoru.
Kde jsou nejkrásnější ženy?
To se těžko určuje. Občas jsou místa, kde se člověk bojí usmát, aby si to nějaké děvče špatně nevyložilo, a jinde se zase nemůžeme vynadívat. Ale kdybych měl hlasovat, tak se mi asi nejvíce líbila děvčata v Barmě. Nejenom že byly moc hezké, ale ještě se navíc krásně usmívaly. Dokonce i na nás.
Kromě příjemných zážitků píšete na svém blogu občas i o překážkách, s nimiž se setkáváte. Kdy to s vaší expedicí vypadalo nejhůře?
Nejhůře to vypadalo vždycky při nárazu na byrokracii. Nejkrizovější to bylo určitě na hranicích Thajska a Barmy, kdy si jeden z celníků všiml, že máme propadlé silniční poplatky, na vespě více než šest let. Na druhý den byl připravený start našeho přejezdu Barmy a viselo v tom hodně peněz a organizačního času. Snažili jsme se celníkům vyhovět, ale pak se ukázalo, že není možné zaplatit jinde než přímo v Bangkoku vzdáleném 500 kilometrů, což bychom nestihli. Nakonec jsem náčelníkovi vysvětlil, že jsme stroje koupili teprve před nedávnem a za prošlé poplatky nemůžeme. Slitoval se a nechal nás jet.
Už jste se s kolegou Petrem Petříčkem pohádali do krve?
Jediné, co nám zatím zabránilo se navzájem zabít, bylo, že nářadí je v tuk-tuku a my jsme byli moc líní si pro ně dojít. Pravda je, že jsme na cestě ve dvou už půl roku a to by byl zázrak, kdybychom se občas nepohádali. I větší hádky už byly, ale zatím jsme vždycky byli schopni se udobřit a pokračovat.
