„Místo zařízení, které mělo zajistit klientům důstojné podmínky k žití, bylo degradováno na útulek k přežití,“ řekla soudkyně při vynášení rozsudku.
Poměry v bývalém stacionáři Naděje 2000 v Chomutově se soud zabýval od prosince roku 2011. Ředitelka Jaroslava Lochařová podle rozsudku klienty týrala v letech 2006 až 2010, hlavní sestra Šárka Hatašová v letech 2008 až 2010. Klienti žili ve výkalech, neměli zajištěnou potřebnou lékařskou péči a stacionář přibíral stále další, přestože už pro ně neměl dost místa.
Za hlavního viníka soudkyně označila ředitelku Lochařovou, které kromě čtyřletého vězení s dozorem zakázala na pět let činnost. „Byla hlavní organizátorkou a vše dělala pro ziskuchtivost,“ uvedla soudkyně.
Svědci u soudu líčili otřesné detaily z poměrů ve stacionáři. „Maminka po nás chtěla, abychom jí jídlo nechávali v posteli, jinak ho prý už nedostane. Když jsme přijeli na návštěvu a cokoliv vyndali, okamžitě to zhltala. Její sousedka, paní Klárka, se ptala, jestli nám něco nezbylo,“ vypovídala jedna z příbuzných týrané klientky.
Další poukazovali na všudypřítomný zápach moči v budově a popisovali, že klienti měli na sobě špinavé oblečení a znečištěné pleny.
Klienti se dostali k lékaři, až když byli zbědovaní
Dobrou pověst nemělo zařízení ani mezi zdravotníky. „Říkali jsme si mezi sebou, že je snad lepší si sáhnout na život než skončit v Naději. A že s nadějí to v Naději nemá nic společného,“ popisovala v průběhu líčení debaty s kolegy záchranářka Jitka Kufová.
Klienti podle lékařských zpráv končili v žalostném stavu. Například čtyřiaosmdesátiletou ženu museli lékaři opakovaně hospitalizovat s proleženinami a dehydratací. Dehydratované klienty stacionáře přijala nemocnice celkem tři.
Další seniorka se dostala do nemocnice až po několika dnech se zlomenými stehenními kostmi a několika obratli. Stacionář totiž svého smluvního lékaře neměl, takže personál volal klientům až záchranku, když byli ve vážném stavu.
Pro stacionář, kde pobývali pacienti s Alzheimerovou nemocí, byl nezbytný proškolený zdravotnický personál, ten tam ale chyběl.
„Nemocní si neuvědomí, že musí na toaletu, nepoznají, že mají jíst nebo pít. Proto je musí sledovat proškolený personál,“ uvedla odbornice na Alzheimerovu chorobu Martina Susová.
Mnoho klientů přitom dostávalo od státu příspěvek na péči, který u lidí s pokročilou Alzheimerovou chorobou činil 12 tisíc korun měsíčně.
Obhajoba: Pojišťovny proplácejí málo plen a svrab je běžný
Obhájkyně ředitelky Jaroslavy Lochařové v závěrečné řeči zkritizovala český zdravotní systém. Upozornila, že zdravotní pojišťovny proplácejí nemohoucím seniorům jen dvě a půl pleny denně bez ohledu na jejich zdravotní problémy. Na výpovědi svědků namítla, že popisovali jen příznaky typické pro pacienty s Alzheimerovou nemocí.
„Už se nehledí na to, že desítky dalších klientů byly spokojené,“ uvedla advokátka.
Obhájce Hatašové k tomu přidal argument, že svrab, kterým obyvatelé stacionáře trpěli, je nejčastějším parazitním onemocněním v Česku a mají ho i děti ve školkách. Dodal, že za den ve stacionáři klienti platili 180 Kč a 150 Kč připláceli za stravu. „Lepší péči tak mít nemohli,“ řekl.
Žalobkyně naopak upozornila, že stacionář čerpal milionové dotace a příspěvky na péči, za což se podle ní klienti dočkali jen ponižování. Zdůraznila, že stacionář si vybíral nejzranitelnější klienty, bral za ně jen peníze a přitom se o ně nestaral.
„Starých lidí bude přibývat a zařízení pro ně bude vznikat víc a víc. Je potřeba vymezit hranici, jak by měla fungovat,“ podotkla žalobkyně. Oběma obžalovaným proto navrhovala nepodmíněné tresty.
Sestra dnes vede podobné zařízení, kde problémy nejsou
Na závěr soudu přišla z obžalovaných jen hlavní sestra Šárka Hatašová. V závěrečné řeči řekla, že se cítí nevinná.
„Když jsem nastoupila do stacionáře, bylo vše zaběhnuté. Nemohla sem dělat žádné změny, třeba vymalovat, koupit nový nábytek nebo povlečení. Byla jsem tam jediná se zdravotním vzděláním a nebylo tak v mých silách poskytovat adekvátní péči padesáti klientům,“ řekla.
Výpověď ve stacionáři dala v dubnu 2010 a nyní provozuje podobné zařízení, kde má své zaměstnance a zdravotnický personál. Všechny kontroly v jejím zařízení dopadají dobře.
„Nejsem člověk, který by někomu nechtěl pomoci. Nepochybila jsem, svoji práci jsem dělala svědomitě,“ zdůraznila Hatašová.
Zařízení může provozovat dál, protože soudkyně jí k podmíněnému trestu tří let vězení s dvouletou zkušební lhůtou neuložila zákaz činnosti. „Byla zaměstnankyní, neměla jinou možnost a práci potřebovala,“ podotkla soudkyně.
Rozsudek zatím není pravomocný, všichni si ponechali lhůtu na případné odvolání.
