Tehdy se za Romy vypravila skupina filharmoniků. Teď přijel do Prahy sbor Čhavorenge. Na pódiu Dvořákovy síně se k němu připojí i členové Kühnova dětského sboru a dalších dětských sborů z různých českých měst. Pod taktovkou Marka Ivanoviće bude hrát Česká studentská filharmonie, tvořená členy České filharmonie, ale především mladými hráči, kteří se podílejí na vzdělávacích programech anebo byli přijati do Orchestrální akademie.
Malí sboristé dostanou prostor vedle „vážných“ skladeb od Beethovena, Janáčka, Smetany a Brahmse. Zazpívají romské písničky v orchestrálním aranžmá kontrabasisty a jazzmana Josefa Feča. Dát dohromady tolik různorodých souborů byla pro Kelarovou výzva. „Děti z klasických dětských sborů se přirozeně učí hlasovou techniku, je jim vštěpováno, jak si šetřit a udržovat hlasivky, aby to krásně znělo. Kdežto moje metoda je opačná, já jim říkám, nešetřete se, prožijte hudbu a užijte si ji. Věřím ale, že i pro ně bude náš projekt přínosný. Jde o to, abychom byli jedna duše, romské písničky jsou totiž hodně emocionální,“ vysvětluje Kelarová.
Zpěvačka a sbormistryně se snaží ukázat romským dětem jiný svět, než jakým jsou obklopeny doma. „Jsem vděčná České filharmonii za zájem. Pro Romy je to pocta,“ zdůrazňuje. Svět klasiky není Kelarové vzdálený, původně studovala violoncello a klavír. „Protože tento svět znám, tak někdy mám obavy, aby se akademicky vyškolený hudebník neschovával za svůj nástroj. Mám totiž ráda, když cítím, že je to skutečně on, kdo hraje. Ale když jsme všichni společně muzicírovali na Slovensku, tak to bylo velmi spontánní, potěšilo mne to,“ pochvaluje si.
Romské písničky jsou podle Kelarové trochu jiné než české lidovky. „Jsou tesklivější, často v mollových tóninách, kdežto ty české jsou spíše durové. Romové hodně zpívají o smrti, ale také třeba o mámě. Bývají to vlastně takové výkřiky duše, které se těžko překládají do češtiny, proto jsem také zpočátku ani sboristům neřekla, o čem jsou, protože jsem chtěla, aby je spontánně procítily,“ vysvětluje.
Vychovává nové vzory
Kromě hudebního zážitku se Kelarová také těší na samotné setkání romských a neromských dětí. „Přes píseň k sobě určitě najdou cestu a dopadne to výborně,“ věří. Její mnohaleté úsilí dostat romské děti z bezútěšného prostředí nese výsledky. „Mám už to přesně vypočítané, každé tři měsíce pro ně musíme něco připravit, buď koncert, nebo aspoň workshop. Jinak zase sklouznou do začarovaného kruhu, v němž žijí jejich rodiče. Musíme jim ukázat, že se dá žít jinak, že jim lidé mohou zatleskat a ocenit je, že se mohou dostat až k České filharmonii nebo vystupovat na zahraničních festivalech,“ zdůrazňuje.
Po 25 letech se podle ní vztahy Romů a většinové české společnosti spíše zhoršují. „Problém je na obou stranách. Na té české vládne obrovský strach a předsudky narůstají. Dialog neexistuje, nejsou k němu ani příležitosti. Ovšem i s Romy jsem si zažila zklamání, protože i když děti jsou vstřícné, s rodiči to bývá horší. Byla jsem svědkem nesčetněkrát, jak rodič pokazil dětem šanci dostat se dál než on sám. Tyto děti bohužel pak zůstaly a zůstanou tam, kde jejich okolí. Je to pro mě bolavá cesta. Ty děti ale za to stojí a potřebují nás. Říkám si, že to nesmím vzdát, že musím odevzdat co mohu a to ostatní nechat na další generaci,“ uvažuje.
Některé z „jejích“ romských dětí se už postavily na vlastní nohy. „Studují na Karlově univerzitě i na AMU a pomáhají mi jako moji asistenti. Oni se musí stát pro romské děti skutečnými vzory, protože ty opravdu chybí. Já jsem měla velké štěstí díky tátovi, který byl a zůstal mým obrovským vzorem,“ uzavírá Kelarová.
