Říkáte, že jste začal trénovat, protože jste chtěl dětem nabídnout ventil, aby nezabíjely čas. Funguje to?
Vadilo mi, že se kluci flákají po Žižkově, nedělají nic, berou drogy. Tak jsem si pronajal místnost ve škole, koupil jsem pytle a začal trénovat. Funguje to perfektně, protože jich chodí spoustu. Nemají často takovou výdrž, aby u toho sportu vydrželi dlouho, než se dostaví výsledky. Dvanáctiletý kluk začne a v patnácti už má jiný zájmy. To je ale jedno. Aspoň když zůstane tři roky, tak má pravidelný tréninky, má režim a učí se chovat. Tady si zlobit nedovolí. Nedovolí si nic špatnýho udělat ani říct. Naopak poslouchají jako hodinky.
Pár kluků zůstalo, třeba Marian Kováč, který má dneska za sebou už kolem sedmdesáti zápasů, je to profík. Ale i další. To jsou kluci, který chtěli něco dokázat. Pak tu jsou lidi, který to dělají jenom, aby zabili volný čas. Ti vydrží rok dva tři. Odejdou a zase přijdou jiní. Tak se to pořád mění.
Zpočátku byl váš klub známý tím, že tam chodily hlavně romské děti.
Ano, když jsme začali, tak dva roky chodili jenom Romové. Až pak přišla první bílá vlaštovka.
A jaké národnosti k vám chodí boxovat dnes?
Snad úplně všechno. Dneska tu jsou Romové, gadžové, Italové, Francouzi, kluci z bývalýho sovětskýho svazu. Je tu Bělorus, Ukrajinec, Gruzínec. Taky Arab a kluk ze Sýrie. Chodí sem kluci i holky.
Vidím, že i věkově je složení pestré.
Tady se na věk nekouká. Klukům je dvanáct až sedmdesát. Na to se nehraje. Támhle doktorovi je šedesát sedm let. A tady čtrnáctiletá holka, která bude mít příští týden zápas.
Řada členů je ze sociálně slabých rodin. Jak je to s placením lekcí?
Některý kluci neplatí ani korunu, mají to zadarmo. Když přijde novej, tak se ho zeptám, odkud pochází, kde bydlí, z jaký je rodiny a tak dále. Člověk to vidí, pochopí situaci a některý pak nemusí platit.
Stanislav TišerNarodil se v Plzni v rodině romského muzikanta. Má osm sourozenců. Někteří z nich jsou muzikanti, sám se ale v patnácti letech dostal k boxu. Ve váze do 54 kilogramů se rychle prosadil do československé boxerské špičky. Závodně boxoval 25 let. Československo reprezentoval 22krát a sedmkrát se stal mistrem republiky. V roce 1984 měl jet na olympiádu do Los Angeles, ale tehdejší ČSSR ji nakonec bojkotovala. Aktivní sportovní kariéru ukončil v devadesátých letech a založil si vlastní boxerskou školu Box club Žižkov. |
Víte o nějakém případu, kdy se vám díky boxu povedlo někomu výrazně pomoci, nějak ho nasměrovat?
Určitě. Třeba ten Marian. Bral drogy a pak byl v kriminále. Tam se dozvěděl, že na Žižkově se boxuje a že přibírám takovéhle lidi. Takže z vězení přijel rovnou do Prahy. Zeptal se mě, jestli u mě může trénovat, i když nemá peníze. Taky jsem ho u sebe zaměstnal. Trénoval, závodil, pracoval. Pak si našel jiný zaměstnání - dělal popeláře. A seznámil se s dívkou, se kterou žije do dneška.
Box není jenom o tom, že se člověk naučí bít. Ale naučí se řídit se určitými pravidly, režimem. Jinak to nejde. Naučí se taky rozhodovat a vycházet s ostatními. Myslím, že jakýkoli sport vychovává.
Nebojíte se, že se bojové umění, které se tady naučí, budou používat ve rvačkách mezi sebou?
No určitě. Kolikrát jsem to použil i já ve rvačce. Když mě někdo napadne, tak se bráním, jak umím. Ale já si myslím, že většina kluků, kteří se to naučili a chodí na zápasy a závody, tak to nezneužívají. Oni vědí, na co maj. Tomu, jestli se kluk bude někde bít, třeba na fotbale, já nezabráním. To dopředu nemůžu vědět.
Někdo tady chce strávit čas, někdo chce shodit nějaký to kilo, někdo se chce naučit rvát, někdo se chce umět ubránit a někdo chce závodit a dostat se nahoru. Já sám jsem šel do boxu kvůli rvaní, hodně jsem se rval a chtěl jsem se naučit ještě víc. Když jsem pak začal trénovat a závodit, tak jsem se rvát přestal.
Jak se vašim svěřencům daří při zápasech?
Daří se. Minulý ročník jsme vyhráli naši ligu. I před tím jsme vyhrávali, každý rok jsme byli první v tabulce. Nejen muži, ale i junioři, dokonce i ženy, ty byly druhý.
V Praze vede klub další známý romský boxer Jan Balog. Není mezi vámi a vašimi kluky rivalita?
Určitě. V dřívějšku jsme se potkávali na boxu. Moji kluci často boxovali proti jeho klukům. Vždycky tu byla rivalita. Ale jestli se kluci rvali i mimo zápasy, o tom jsem zatím neslyšel. Většina romských kluků , který žijou v Praze, se znají. V ringu je to vždycky kdo s koho.
Ke gadžům by se báli, za Romem ale přijdou
Proč je box u Romů tak oblíbený?
Jednak protože to dělá Rom, který vyučuje. Oni si nedovolí jen tak jít třeba na thaibox, který vedou samí gadžové, Romové se tam bojí jít. Když se dozvědí, že já jsem Rom a trénuju, tak za mnou přijdou. A kromě toho v thaiboxu a kickboxu se používají nohy. A naučit se to je o něco těžší, kdežto box se učí rychleji.
Setkal jste se někdy ve sportu s rasovou diskriminací?
Spíš v osobních věcech. Třeba jsem chtěl jít na diskotéku a řekli mi, že cikány nepouštěj. Ale co se týká sportu, tak jsem se s rasismem nesetkal. Za komančů jsem jezdil na západ do Itálie, Rakouska, Francie, do Německa. Pak jsem projel všechny bývalý postkomunistický země. Takže žádný rasismus mě nezastavil, to říct nemůžu.
Jinak je to tu ovšem pořád, ale už je to o hodně lepší než hned po revoluci, kdy tady bylo spousta skinheadů a tak dále. Ale pořád jsou lidi, který neřeknou ani slovo, ale dávají znát, že jsou rasisti tím, že si vás třeba vůbec nevšímají. Nebo naopak přijdete do krámu a oni hned koukají, jestli nekradete. Takže to, že mi někdo neřekne cikáne nebo nějakou nadávku, to ještě neznamená, že není rasista.
Vadí vám slovo cikán?
Ne, proč? Když to člověk řekne takovým normálním tónem, tak to vůbec nevadí. Ale záleží na tom, jak to řekne. Někdo to myslí zle.
Co si myslíte o aféře, která se řešila před pár týdny, kdy proti děčínskému romskému fotbalovému týmu odmítla nastoupit neromská družstva?
Myslím, že asi hrajou moc tvrdě. Jsou tam zranění, a proto s nimi gádžové nechtěli hrát. Já se tomu nedivím, taky bych nehrál. Když vím, že hrajou takhle tvrdě, tak si nenechám zlomit nohu. Myslím, že by měli hrát solidně, bez faulů, aby dokázali těm mančaftům, že to uměj. Když potom hráli s družstvem diplomatů, tak hráli slušně, nefaulovali a dopadlo to dobře. Takže myslím, že to může jít, když ukážou, že hrajou přátelsky. Trenér by těm klukům měl říct: „My musíme být ještě lepší než oni, aby oni mohli říct, že se k nám těší. Pak si zahrajeme, podáme si ruce, dáme pivo a je to.“
S Rittigem jsme kamarádi
Máte jednu dceru, ta boxuje? A co manželka?
Chodila na box, pak na tanec. Pak šla na vejšku a neměla čas. Dělala novinářku, moderátorku, teď dělá mluvčí. Nemá moc času. Manželka je bílá. Gádžovka. Člověk sám přijde na to, co se mu líbí. Jestli je to bílý, žlutý, černý, to už je jedno. Moje manželství už vydrželo třicet let.
Prý se dobře znáte s Ivo Rittigem.
Jsme kamarádi, ale už jsme se dlouho neviděli. Já si ho pamatuju, když ještě kdysi chodil na box, byli jsme přátelé. Myslím, že to je normální správnej chlapík, který ví, co dělá.
A nevadí vám korupční skandály, se kterými je spojený?
To mu dovolila vláda. Existovaly díry v zákonech, který on jen využil.
Pocházíte z muzikantské rodiny. Netáhlo vás to také k hudbě?
Ne. Táta byl kapelník. Hrál na housle, na kytaru na cimbál. Bráchové hráli všichni na kytaru. I kapelu jsme měli. Já sám jsem hrál, ale nikdy mě to tolik netáhlo. Už od patnácti let se věnuju boxu.
Jak jste se vlastně sám dostal k boxu?
Porval jsem se. Viděl mě při tom jeden člověk, který dělal trenéra. Pozval mě na trénink. To mi bylo patnáct. A už jsem u toho zůstal.
Šel byste ještě dnes sám do ringu?
Furt se na to cítím, šel bych. Musel bych ale začít trénovat, připravit se. Je to náročný a taky jde o peníze. Ale myslím, že na to pořád mám.
