Před lety se na adresu kriticky ohrožených zvířat a rostlin pokládala sugestivní otázka, zda přežijí rok 2000. U Horního Jiřetína, vážně ohroženého města z podhůří Krušných hor, by se dala upravit na "dožije se 1000 let?"
Letos si Jiřetín připomíná 750. výročí vzniku. První písemná zmínka v listině upravující poddanské povinnosti odkazuje k roku 1263. Jenže to bylo ještě v době, kdy nikdo neměl tušení o tom, jak rozsáhlé zásoby hnědého uhlí jsou pod jiřetínskou zemí.
Horní Jiřetín "překáží" v dalším rozšiřování povrchového dolu ČSA. V jednu chvíli to s obcí vypadalo opravdu hodně bledě. V 70. a 80. letech jako by se tady život zastavil a jen se čekalo na smrt.
"Druhá polovina 20. století znamenala pro Horní Jiřetín období nejistoty a stagnace, neboť obec měla být stejně jako desítky dalších měst a vsí v našem regionu obětována zničující velkoplošné těžbě uhlí," píše jiřetínská radnice na svém webu. "Během této předlouhé doby byla proto zastavena veškerá výstavba, opravy, rekonstrukce - jednoduše jakýkoliv rozvoj."
Prezident Zeman chce bourat
Pak se stal "zázrak". První polistopadová česká vláda Petra Pitharta na podzim 1991 namalovala na mapu před Horním Jiřetínem čáru, za kterou už obří rypadla nesměla. Většina jiřetínských obyvatel věří, že je těžební limity ochrání vlastně napořád. Těžaři naopak doufají, že jen přechodně. A že je nejvyšší čas je prolomit, aby byl dostatek uhlí třeba pro teplárny.
Teď se na jejich stranu přidal prezident Miloš Zeman, který region koncem října navštívil. Tvrdí, že pokračování těžby (a tedy zbourání Jiřetína) je důležité pro energetickou nezávislost země i pro udržení pracovních míst v regionu, kde je práce nedostatek.
"Domnívám se, že jsem byl dostatečně informován o kvalitě uhlí, které se dnes nachází například pod Horním Jiřetínem a dalšími obcemi," řekl Zeman.
"Nezaměstnanost není jen problémem ekonomickým, ale i problémem sociálním a psychologickým," dodal prezident. Ale o sociálním a psychologickém problému stovek rodin, které by se musely odstěhovat z místa, kde mnohé z nich žily po generace, neřekl nic.
Ale stačí vlastně relativní "maličkost". Přesvědčit zhruba 2 500 obyvatel Horního Jiřetína a sousedních Černic, aby prodali své domy a usídlili se jinde. Na to však většina nechce přistoupit.
Stovka nových rodinných domů
Vyhozené stamiliony?Že pod Jiřetínem leží rozsáhlé zásoby kvalitního hnědého uhlí, dávají radnici čas od času najevo kromě některých politiků i státní úředníci. Před třemi lety tehdejší ministr průmyslu Vladimír Tošovský v úřednické Fischerově vládě navrhoval, aby město nedostalo evropskou dotaci na novou kanalizaci a čističku. Tvrdil, že by to mohly být vyhozené peníze, když by zde za čas měl být povrchový důl. Horní Jiřetín však nakonec stamiliony získal. Obě stavby se nyní dokončují. |
Podle místostarosty Vladimíra Buřta se lidé do Jiřetína spíše stěhují, než aby ho opouštěli. Za posledních zhruba 20 let se ve městě postavilo, nebo se právě staví víc než stovka rodinných domů.
Město navíc předělalo bývalé tovární budovy na bytové domy a zrenovovalo i další obecní majetek. Některé domy, na konci 80. let takřka ruiny, zase svítí novotou.
"Nejsme žádná díra na konci světa. Je to tady naopak hezké místo k životu," řekl iDNES.cz Buřt, vůdčí postava protitěžebních aktivit. "Musí se hledat jiné cesty než další těžba na úkor života v Horním Jiřetíně," dodal.
Ve městě přitom žijí lidé, kteří v minulosti před povrchových dolem už utíkali. Patří mezi ně i dlouholetý starosta Branko Glavica. V roce 1968, když mu bylo deset, ho vyhnala těžba z historického jádra Mostu. A teď by se měl stěhovat znovu. "Bylo by to smutné. A hodně špatné," říká.
Místní si pamatují osud Dolního Jiřetína, jehož dlouhá historie skončila v roce 1983. Jedním z důvodů byla právě těžba uhlí. "Chceme, aby zde mohli žít také naši potomci, aby zde mohli žít beze strachu, že kdykoliv může někdo přijít a vystěhovat je," usnesli se před deseti lety zastupitelé Horního Jiřetína.
Samozřejmě se ve městě najdou obyvatelé, kteří by byli ochotní svůj domek prodat. Někteří to dokonce už udělali, ale většina lidí nikam jinam nechce a plány na rozšíření povrchového dolu odmítají.
Poslední byly Libkovice?
Poslední severočeská obec musela kvůli uhlí zmizet z povrchu až na počátku 90. let. Byly to Libkovice. Nezachránily je ani masivní protesty a blokády vlastními těly.
Tehdejší ministr průmyslu Vladimír Dlouhý v té době prohlásil, že Libkovice jsou poslední obcí, která musí ustoupit těžbě. Za pár let těžaři začali mluvit o tom, že chtějí vykutat uhlí pod Horním Jiřetínem.
"Když se bouraly Libkovice, bránil jsem se říct, že je to poslední obec, která stála v cestě hnědému uhlí. V případě Horního Jiřetína a Černic ale mohu prohlásit, že by to už určitě byly poslední obce," prohlásil tehdejší generální ředitel Mostecké uhelné Oldřich Klimecký. Připomněl, že třeba v německém Porýní se kvůli těžbě stěhovala i města s několika desítkami tisíc obyvatel.
Zděšení prince Charlese
Těžba uhlí
Zdroj: Greenpeace ČR |
Na katastru města stojí i kdysi honosný zámek Jezeří. Původně byl také určen k demolici, ale přežil a nyní se už roky pomalu dává do pořádku. Na jaře 1991 tady byl následník trůnu princ Charles. Za zády ruiny zámku, před očima nekonečný povrchový důl. Ten pohled ho šokoval. "Princ byl upřímně ohromen," popsal později Charlesovu reakci geolog Jan Marek, který mu poskytoval odborný výklad.
Charles byl v tehdejším Československu ještě s princeznou Dianou. Ale do severozápadních Čech odcestoval sám, když se Diana vrátila domů. Sám pilotoval letoun, který přistál na letišti u Žatce, odkud se výprava vydala pánevní oblastí až k zámku Jezeří.
Místostarosta Buřt na tu návštěvu vzpomíná rád. Pomohla k tomu, že se Jiřetín zase probral k životu, že se začalo stavět a opravovat. "Charlesova návštěva byla pro nás velkým povzbuzením," řekl Buřt.
Naopak nerad vzpomíná na událost z roku 1993, kdy těžební dělníci vypálili vzácný, asi 1200 let starý dub, který stál na okraji někdejšího zámeckého areálu. "Byl to druhý nejstarší dub v Čechách, dole měl po obvodu více než dvanáct metrů," poznamenal Buřt.
PoděkováníZa snímky poskytnuté k tomuto článku děkujeme Miloši Žihlovi, Městskému úřadu Horní Jiřetín (archivu) a Oblastnímu muzeu Most. |