Nedbal ani toho, že výstup do stratosféry, tedy do výšky 11 až 50 kilometrů, byl začátkem 20. století považován za nemožný. O stratosféru se začal nadšený vzduchoplavec zajímat zejména po roce 1912, kdy rakouský fyzik Victor Franz Hess objevil po letu v balonu v Ústí nad Labem kosmické záření.
Zemská atmosféra ale kosmické paprsky pohlcuje, a tak se Piccard potřeboval dostat se svými přístroji co možná nejvýše. Zkonstruoval proto balon s uzavřenou gondolou. Dvoumetrová, zevnitř vyztužená hliníková koule s okénky a dálkovým ovládáním přístrojů, byla kvůli vnitřní teplotě natřená napůl bíle a napůl černě.
První pokus o výstup koncem září 1930 v bavorském Augsburgu zhatila bouře, druhý už se ale podařil. Přestože ani tehdy nepanovalo ideální počasí, Piccard s asistentem Paulem Kipferem odstartovali poblíž bavorského Augsburgu 27. května 1931 kolem čtvrté hodiny ranní.
Vlastně to byla náhoda: Když se Kipfer podíval z okénka, s údivem zjistil, že místo louky, kde byl balon přivázán, viděl pod sebou vrchol továrního komínu. Balon byl odpoután, aniž o tom oba vzduchoplavci věděli.
Vzápětí začaly problémy: z gondoly unikal vzduch. Ještě ve výšce čtyř kilometrů se tlak venku a uvnitř gondoly nelišil, Piccard proto uvažoval o nouzovém přistání. Nakonec netěsnost spravil předem připravenou směsí vazelíny a koudele. Za půl hodiny dosáhli oba muži výšky 15 kilometrů.
Na chvíli se stali zajatci stratosféry
"Konečně jsme ve stratosféře! Všude kolem nás je obloha. Je tak úžasná, že se jí nevyrovná nic, co jsme dosud viděli: temná, tmavě modrá nebo fialová až skoro černá... Přes nádhernou podívanou nezanedbáváme měření," líčil později Piccard.
Auguste Piccard |
Oba vzduchoplavci se ale vzápětí kvůli neovladatelné vypouštěcí záklopce stali zajatci stratosféry. Museli čekat, až se po západu slunce balon ochladil a zmenšil svůj objem. Uvnitř gondoly byla teplota 40 stupňů nad nulou, zatímco venku okolo 50 stupňů pod nulou. A vítr hnal balon nad Jaderské moře.
Stratosféru opustili v osm hodin večer, ve výšce 4 500 metrů pak otevřeli průlezy gondoly. "Pro jistotu si připravujeme padáky," popsal Piccard. Po 18 hodinách letu konečně přistáli na alpském ledovci, asi 160 kilometrů jižně od místa startu. Noc strávili v nadmořské výšce 2 800 metrů, zabaleni do pláště balonu.
V reakci na jedno z prvních blahopřání k výškovému rekordu 15 785 metrů profesor Piccard řekl: "Není mým cílem lámat a držet rekordy, ale otevřít novou oblast vědeckému výzkumu." Rok na to Piccard svůj let zopakoval a výškový rekord vylepšil na 16 201 metrů. Celkem se podíval do stratosféry v balonu sedmadvacetkrát.
Po válce se zaměřil na hlubiny
Úspěch Piccardova letu podnítil konstrukci stratosférických balonů v dalších zemích, americký balon Explorer II dosáhl v roce 1935 rekordní výšky 22 066 metrů (tento rekord platil až do roku 1956).
Po druhé světové válce se Piccard společně se svým synem, oceánologem Jacquesem, věnoval především konstrukci batyskafů, plavidel určených k ponorům do velkých hloubek.
Poprvé s ním do hlubiny oceánu sestoupili v roce 1948 u Dakaru, v batyskafu Trieste pak v roce 1953 v Tyrhénském moři sestoupili do hloubky 3 150 metrů.
Ještě hlouběji se v lednu 1960 dostal syn Jacques s Američanem Donaldem Walshem - v místě zvaném hlubina Challenger v Marianském podmořském příkopu v Tichém oceánu se dotkli dna v hloubce 10 916 metrů a vytvořili tak dodnes nepřekonaný světový rekord v hlubinném potápění.
Dobrodružství v krvi má i Piccardův vnuk, psychiatr Bertrand. Ten spolu s Britem Brianem Jonesem jako první na světě obletěl v roce 1999 v balonu zeměkouli bez mezipřistání.